Snídat čí nesnídat, to je otázka!
Myslím, že tohle si v dospělosti musí každý rozhodnout sám. Já jsem snídani vlastně nikdy neměla moc ráda. Trvá mi ráno delší dobu, než je mi příjemné něco pozřít, a nikdy se nebudím hlady. Taky jsem se naučila poslouchat svoje tělo a to mi říká, že mám začít jíst, až když se mi chce. A to se mi nechce brzy ráno prostě nikdy. Je ale zvláštní, že mi nevadí snídani dělat, dokonce mě to baví. Netrápí mě hlad, tak nechvátám. Užívám si prostě proces vaření a servírování. A když se ranní hodina přehoupne do dopolední a je zrovna hezký víkendový den, klidně si něco dám s mým mužem, třeba kousek štrůdlu, čerstvě vytaženého z trouby, a k tomu skleničku šampaňského.
Ve dvou se to lépe jí
Zajímá mě, co nového o jídle vyzkoumají vědci. Tak si občas čtu čerstvě publikované studie a zdá se, že snídaně jak ji obvykle jíme měla smysl v době, kdy většina obyvatel pracovala fyzicky. Taky by se vám nechtělo jít na pole s kručením v břiše a po hodině práce byste nejspíš byli pořádně vzteklí, nebo padli vysílením. Z té doby taky pochází rčení, že snídaně je základ dne. Já ale fyzicky zrovna moc nepracuju, tedy pokud zrovna nepřmisťuju těžký keramický hrnec s čerstvě upečeným chlebem z kuchyňské linky do trouby, takže si snídani klidně odpustím. Moje mamka by se naopak bez ní asi zbláznila, budí se ráno s pocitem hladu a snídaně je pro ní přjemný rituál na zahájení dne. Takže v genech to nebude, spíš ve stravovacích návycích. Moji rodiče jedí večer brzy a velmi lehce, takže u nich snídaně dává smysl. Já naopak jím s mým přítelem po holandském a obecně anglosaském způsobu, kdy si dáme lehký, často studený oběd v podobě salátu a sendviče a hlavní jídlo dne je teplá večeře.
Recept na lásku k jídlu…
…je pro mě recept na lásku s sobě samé. Prošla jsem různými obdobími, zkoušela různé (občas i úplně pitomé) diety, které samozřejmě nikdy nefungovaly. Odnesla jsem si z toho poučení, že když se do něčeho nutím, tak to většinou nedopadne dobře. Nebo to dopadne dokonce ještě hůř, než byl výchozí stav. Jedna z diet, která mě ne zrovna pozitivně poznamenala, byla založená na pravidle, že se má jíst v průběhu celého dne v malých porcích, ideálně v pěti až sedmi. V době, kdy mi bylo mezi dvaceti a třiceti se to dokonce považovalo za to nejlepší, co pro sebe můžete udělat a nedal se pomalu otevřít žádný ženský časopis, aby to na vás nevypadlo. Dneska se tahle teorie považuje za překonanou, protože prostě u většiny lidí nefunguje. Neustálý přísun potravy neustále nutí tělo produkovat hormon inzulin, který má na pak svědomí nepřetržité otevření tukových buněk za účelem ukládání tuku. Zároveň jim zabraňuje přepnout do módu, kdy můžou naopak energii vydávat. Viz tato poměrně nedávná studie z Harvardu. Ono to totiž možná znělo dobře a vcelku logicky, jenže vetšina lidí pak prostě měla tendenci jíst pořád. Malé porce pak byly příčinou frustrace a stresu, protože jste se nikdy nenajedli dosyta a mezi jídly jste pořád mysleli na to, kdy budete jíst zase. Jídlo si máme užít podlě mě ve chvíli, když ho jíme nebo vaříme, ale při téhle dietě se něj stala celodenní posedlost. Asi máme každý nějaký takový dietetický blud, který nás pronásledoval. Místo abychom se učili poslouchat svoje tělo, tak jsme se řídili poučkou, která nemohla nikdy platit pro všechny, protože jsme každý jiný.
Zpátky na začátek
Věřím v to, že každý je tím nejlepším odborníkem sám na sebe. Nebo jím rozhodně může být. Taky věřím v to, že jíst zdravě se dá levně a bez diet nebo drahých potravinových doplňků. Chce to trochu víc práce v kuchyni a přemýšlení při nakupování, ale výsledek stojí za tu námahu. Mockrát jsem v životě naletěla na různé zázračné rady, dala spustu peněz za nesmyslné prášky a keto směsi a zasycující koktejly a vlákniny a mořské řasy a čisté bílkoviny a další zhovadilosti. Tedy ony za to nemůžou, jistě jsou to zajímavé věci, které třeba někomu přinesou užitek nebo je někdo potřebuje. Jen já už prostě ne, děkuju pěkně. Jdu si dát skleničku šampaňského – A votre santé! / Na vaše zdraví! Každý ho máme jen jedno, tak bychom si o něj myslím měli pečovat každý tak, jak nejlíp dovedeme. S radostí a bez stresu.
0 komentářů