Taková normální neděle

Ven

Byla neděle, tak jsme dopoledne vyrazili na kole do muzea a večer jsme zašli do restaurace.

Jak obyčejně tahle věta zní. Nebo vlastně jak obyčejně spoustu let zněla: prostě hezká neděle, projížďka na kole, trochu té kultury a večer pak nějaká pochoutka v oblíbeném podniku. Po většinu roku 2020 bylo prakticky nemožné něco takového říct, natožpak zažít. Naposledy se mi kombinace muzeum – restaurace povedla v lednu v Paříži. A když prohlásíte to samé v roce 2021, tak je to úžasná, skvělá, famózní zpráva. A přesně tak nám to i připadalo.

Nad Amstelveenem se ráno rozsvítilo na blankytně modré obloze slunce a my jsme už byli připraveni. Z předchozího dne jsme měli koupené celoroční muzejní pasy, které opravňují ke vstupu do stovek nizozemských kulturních institucí. Protože zkrátka potřebujeme dohnat, co jsme zameškali. Po snídani jsme sedli na kolo a vydali se Amsterdamským lesoparkem do centra. Bylo krásné vidět během téhle půlhodinové projížďky všude plno lidí. Běhajících i procházejících se s pejsky, sedících na snídani na terasách a v restauracích, vyrážejících na nákupy i za kulturou. Byl to takový ten den, kdy se všichni sami od sebe usmívají, protože i když si stokrát řeknete, že doma je to vlastně taky docela fajn, tomuhle se nic nevyrovná.

Zaparkovali jsme kola před majestátní institucí Rijksmuseum, vystáli krátkou frontu a najednou jsme byli vevnitř. Chladný a tichý vzduch muzea byl jako oáza v rozpáleném městě. Miluju ten pocit, když tam vstupuju s očekáváním něčeho krásného. Za ten rok a půl jsem už skoro zapomněla, jaké to je. Bylo to ještě lepší, než jsem si to pamatovala. Asi proto, že to bylo vzácné a dlouho očekávané. Jako by se člověk ponořil do přítomné chvíle a byl v ní najednou úplně a se vším všudy. Měla jsem pocit, jako bych se toho studeného muzejního vzduchu napila a on se do mě vléval a zaplavoval mě klidnou radostí.

Jít do muzea mi připadalo po tak dlouhé době jako svátek.

Tyhle nádherné kresby zeleniny jsem objevila v Rijksmuseu.

Noví staří mistři

Dívala jsem se na obrazy starých mistrů, které jsem tu naposledy viděla před více než patnácti lety. A viděla jsem je jinak než předtím. Vedle mě stál Holanďan, který bude brzy mým manželem. Během lockdownu jsme procestovali křížem krážem celou zemi, protože do zahraničí se dalo jet jen těžko. A tak jsem najednou na obrazech poznávala typické rysy nizozemské krajiny, barvu trávy, zvláštní rozptýlené světlo, které se tu vyskytuje, i města, která si svůj vzhled zachovala dodnes. A taky jsem už uměla vyslovit jména těch malířů, kteří tu dávno žili a nechali za sebou svědectví o tom, jaké to tenkrát bylo.

Jenže když se dívám do tváří lidí na obrazech, říkám si, jak málo se vlastně od té doby změnilo. Kdybyste je převlekli do jiného oblečení, vypadali by stejně jako třeba vaši sousedi. A vsadím se, že většina z nich měla někdy v životě problémy v práci, řešila spory v rodině a trápila se kvůli lásce. Možná taky toužili někam cestovat a nemohli, nebo patřili k opačnému typu, který se bojí vytáhnout paty a tvrdí celý život, že doma je stejně nejlíp. Někteří z nich byli marniví a potrpěli si na výstřední oblečení. V garáži jim samozřejmě nestálo Ferrari s mnoha koni pod kapotou, ale třeba párek nesmírně drahých arabských hřebců. Někteří byli spíš asketové, jiným je ve tváři vidět, že se rádi napili. Někdy si představuju, jaké by to bylo s nimi mluvit. Jednou věcí jsem si ale jistá: když skončila epidemie (dosaďte si nějakou obávanou nemoc), tak si chtěli užít života. Každý po svém, ale naplno.

Prostě si jen tak zajít na výstavu a pak si dát venku hot dog, sednout si na kraj jezírka a sníst si ho na sluníčku…

Ani jsem si neuvědomovala, jak moc jsem po návštěvě muzea toužila. Není to zrovna rockový koncert, na kterém se stanete součástí rozvášněného davu. V muzeu vás klidný proud lidí unáší jednou místností za druhou, tiše a ohleduplně. Ale ten pocit sounáležitosti je pro mě stejný. Všichni jsme se tam přišli občerstvit tou krásou, utéct od Netflixů a obrazovek mobilů. A když jsem se s někým potkala očima, tak jsme se na sebe s tím vědomím usmáli. Tentokrát to ale bylo slavnostní, skoro trochu ostýchavé, jako bychom se pohybovali po nádherném domě někoho, u koho jsme na návštěvě. Chtěla jsem si ten pocit zapamatovat, protože vím, že se návštěvy muzea budou postupně zase rozplývat do všednosti.

Co na sebe???!!!

Cestou na kole domů jsem přemýšlela o tom, co si vezmu na sebe večer. Protože v restauraci jsme nebyli tři čtvrtě roku, a v tak skvělé, do jaké jsme se chystali, ještě o dost déle. Když jsme se do Amstelveenu nastěhovali, nedal se přímo přes ulici přehlédnout prastarý větrný mlýn, natřený i s okolními dřevěnými budovami na odstín výrazné smaragdově zelené. Visel na něm nápis De Jonge Dikkert, plaketa Michelin BIB a od mého Holanďana jsem věděla, že je to vyhlášená restaurace. Jenže okna se večer před příchodem hostů nerozsvěcovala, jen jsme viděli, jak si hosti chodí pro krabice jídla s sebou.

My jsme se záměrně rozhodli počkat a slibovali si, že hned jak se otevře, tak půjdeme. Trvalo to sice skoro tři měsíce, ale najednou to bylo tady. No a já jsem samozřejmě řešila, v čem půjdu. Šaty nebo sukni? Jaké boty? Kabelku? Proboha, úplně jsem vyšla ze cviku! Ale aby to nevyznělo špatně: já si to užívala se vším všudy. Vždycky jsem měla ráda takové to výjimečné chystání se někam, třeba do opery nebo do divadla. Je to pro mě součást těšení se, součást celého toho zážitku, který pro mě začíná mnohem dřív, než se otevře opona. Věděla jsem taky, že je to jeden z mnoha večerů, které ještě přijdou, kdy se s mým mužem spolu chystáme strávit krásný večer. Ne že by to nešlo doma, ale toho jsme si myslím užili teď do zásoby.

Zvládli jsme to myslím dobře:-)

To, co následovalo, bylo jako terapie vedená zkušeným odborníkem. Pozorný personál nás nejdříve usadil na zahrádce pod slunečníkem, kde jsme si vychutnali sklenku růžového prosecca a kanapky, třeba madeleines na slano s pečeným rajčtovým chipsem nebo oplatka s hráškem, mátovým pyré a starým ovčím sýrem. Jako vám dobrý masér umí uvolnit postupně svaly, tak my jsme se postupně zbavovali pocitu nepatřičnosti z toho, že jsme zase v restauraci, a naladili se na to, co mělo přijít. Následující tři hodiny mi připadaly jako půlhodina.

Na stole nám postupně přistálo sedm úchvatných chodů párovaných s vynikajícími víny. Od jemné uzené makrely až po výrazné sýry, od zdánlivě obyčejných ingrediencí jako je květák až po známé delikatesy jako je foie gras. Bylo to jídlo jako obřad, snažila jsem se vychutnat si a zapamatovat každé sousto a rozpoznat, co v čem je a jak to udělali a proč je to tak zatraceně dobré. Můj Holanďan mě pozoroval a prohlásil, že ještě nikdy neviděl někoho takhle soustředěně jíst. Já jsem opravdu byla jako hráč karet, který ví, že mu nic nesmí utéct, aby věděl, jak hra probíhá. A ne, nebudu se pokoušet něco z toho dělat doma. Tyhle zážitky si nechám uložené ve vzpomínkách ve speciálním šuplíku jako ve šperkovnici. Když chci, můžu se na ně občas podívat a doufat, že časem přibudou další. Možná už brzo.

I takhle může vypadat uzená makrela.

Jehněčí na tři způsoby s harissou a cizrnou nás uchvátilo bohatou chutí, která se krásně doplňovala s červeným vínem.

Slavný dezert Peach Melba v podání De Jonge Dikkert: v kouli vyfouknuté z karamelu se ukrývá pěna a vše stojí na plátcích broskve.

O víkendu jedeme na jih do Maastrichtu a vinařské oblasti u městečka Thorne. Zavedla nás tam tahle večeře. K jednomu z chodů se podával nádherně minerální vyvážený pinot gris a my jsme se s údivem dozvěděli, že je z vinařské oblasti na jihu Nizozemska, z Limbourgu. Vůbec neškodí, že je to zároveň i vyhlášená ovocnářská a zelinářská oblast, proslavená třeba vynikajícím chřestem. A Holanďan prý ví o jedné venkovské restauraci s místními specialitami, která je usazená na kopci nad vinicemi…

Bude zas neděle, tak vezmeme cabrio na projížďku po krajině, stavíme se ve vinařství a večer zajdeme do té restaurace. Zní to jako pohádka.