Svátek světla

Vydržet…

Každý občas potřebujeme vidět světlo na konci tunelu. Nebo alespoň tušit, že tam někde je. A že když to ještě chvilku vydržíme, tak ho uvidíme. V takové chvíli mi pomáhá, když si říkám, že každý takový temný den je vlastně krokem, kterým jsem blíž k tomu, kdy zas bude dobře.

Vůně růží

Na letošní konec podzimu nebudu vzpomínat zrovna s láskou. Covid nás oba s manželem doslova smetl a my jsme pár týdnů přežívali doma jako trosky. A to jsme byli očkovaní. Vůbec si nedovedu představit, co by to s námi udělalo, kdybychom nebyli. Jsme oba jinak úplně zdraví, nebereme žádné léky a nemáme nadváhu, pravidelně sportujeme a zdravě jíme. A bum, udeřilo to na nás jak kladivo. Byly dny, kdy jsem brečela únavou, úplně vyčerpaná šíleným kašlem. O to víc jsem teď vděčná za to, že žiju. Jsem ze všeho víc naměkko, dojímají mě vánoční reklamy a všechno si tak nějak víc užívám. Když jsem si jednou ráno namazala ruce krémem a ucítila jsem po dvou týdnech bez čichu zase vůni růží, vyhrkly mi do očí slzy. Ale tentokrát ty šťastné.

Všechno je jinak

Doba covidová občas míchá kartami neočekávaným způsobem. Tak třeba tady u nás v Amsterdamu jako každý rok probíhá oblíbený Light Festival – svátek světla, kdy se v historickém centru objeví krásné světelné instalace. Řada z nich je na vodních kanálech, kterými je město protkané. Odraz ve vodě tu krásu ještě znásobí. Ale máme tu částečný lockdown, kdy se všechny obchody, restaurace i atrakce musí zavřit v pět hodin odpoledne. A tak se světla festivalu rozsvítí ve tři, kdy se tady pomalu začíná stmívat, a v pět už zase musí zhasnout. Naštěstí někoho chytrého napadlo, že je tady dlouho tma i ráno – slunce vychází v naší zeměpisné šířce až skoro ve tři čtvrtě na devět ráno. A tak se světla festivalu rozsvítí i v sedm a zůstanou rozsvícená do východu slunce.

Plavba tmou za světlem

Na oslavu našeho uzdravení vymyslel můj manžel úžasný dárek: v neděli jsme v 7 ráno nastoupili na loď, kterou nám pronajmul, a spolu s dalšími pěti členy rodiny jsme se vydali na plavbu po kanálech v centru. Krásná stará dřevěná loď byla vybavená vyhřívanou kabinou, v jejímž středu se vyjímal bíle prostřený stůl se snídaní. Nalili jsme si šálek horké kávy, zakousli se do čerstvých croissantů a už jsme pluli. A byl to opravdu nevšední zážitek. Na rozdíl od večerů, kdy je každé velké město plné lidí, je nedělní ráno tak klidné, jak jen může být. Žádná auta, kola ani lodě (a těch je tu všech přes den opravdu plno), na břehu jen občas osamělí běžci nebo páníčci, kteří brzy ráno venčí své čtyřnohé miláčky. Nad vodou se vznášela lehounká mlha a když jsme vyšli ven na palubu, tak se nám v chladném vzduchu srážel do mlhy i dech.

Duha, prádlo a tulipány

Nedokážu říct, která světelná instalace se mi líbila nejvíc. Byla jich na naší hodinu a půl trvající plavbě spousta. Některé prostě krásné jako třeba barevné tulipány, které mění barvu, když kolem nich projíždí loď. Nebo vtipné jako šňůra s prádlem nad hausbótem, kotvícím na kanále. Anebo třeba most, který byl z jedné strany osvětlený běžným způsobem, ale při pohledu z druhé strany umělec jednotlivé dílky úplně přeskládal a vzniknul tak bizarní, úplně jiný most. Některé vybízely k zamyšlení, jako skupinka světelných uprchlíků, kráčejících tmou. Jiné oslavovaly inkluzivní atmosféru Amsterdamu, jako třeba most s duhou, symbolem LGBTQ+ komunity. Já si ale budu vždycky pamatovat instalaci, která byla pro mě nejvíc symbolická. Byl to tunel vytvořený ze světla, které se pohybovalo směrem dovnitř pod mostní oblouk a přímo zvalo, abyste do něj vpluli. A přesně to jsme taky udělali. Cítila jsem to v tu chvíli jako možnost užít si tu krásnou chvíli a znovu se pořádně nadechnout. Kdo má za sebou covid tak ví, jak moc taková obyčejná věc znamená. Světýlka nám nechávám zářit i doma. Letos nejsou jen na Vánoce, ale prostě pro štěstí.