Vítr změn
Kdyby vám někdo řekl, že jede do Říma a ze všech tisíců restaurací co tam jsou jde každý večer do té samé, asi byste si mysleli, že se zbláznil. „Un po pazzo.“ Tak přesně tohle se mi přihodilo a povím vám proč.
Když přijde jaro a je cítit ve vzduchu, něco se se mnou každý rok stane. Popadne mě touha někam vyrazit a je mi vlastně skoro jedno, kam to bude. Jestli jste viděli film Čokoláda s Juliette Binoche a Johnny Deppem, tak tam to popsali přesně tak, jak to cítím. Přijde vítr a vy najednou víte, že se musíte vydat na cestu. Najednou je mi malý svět, který klidně i řadu měsíců spokojeně obývám, a žene mě to pryč. Chuť dálek je prostě neodolatelná. Předloni mě na jaře zavála do Irska a dokonce dvakrát do Itálie – nejdřív do Říma a pak na cestu za pravou neapolskou pizzou, na limoncello do Sorrenta a Amalfi a za mořskými plody na Capri. Jedna cesta byla lepší než druhá.
Slavný Berniniho anděl na mostě Ponte Sant‘ Angelo.
Ve dvou se to lépe táhne
Nevadí mi vydat se na cestu sama. Je ale báječné, když na takové výlety z každodennosti najdete spřízněnou duši. V Římě byla se mnou Andrea, krásná a odvážná ženská, se kterou jsem nějakou dobu seděla v kanceláři a když se naše pracovní cesty rozdělily, tak pak začaly na cestách sdílet auto, letadlo, hotel, zážitky, trable… A tak se nějak stalo, že spolu teď momentálně na dálku konzultujeme a sdílíme prostě život, jak leží a běží. Andrea s manželem našli báječný jihočeský statek, který proměňují v místo, které bude jejich druhým (a já si myslím že prvním) domovem. Kuchyni budou mít venku i vevnitř, udírnu k tomu a až pánbůh (a korona) dá, tak tam budeme pořádat kurzy vaření a degustační dýchánky. Já se s mojí láskou stěhuju do nového domu u jednoho holandského jezera a zvykám si na to, jaké je to žít v nové zemi. V takových situacích je přítel na telefonu prostě to nejlepší, co můžete mít.
Začátek cesty po Itálii je nutné zahájit šálkem espressa na stojáka, jak se tady pije.
Hvězdy na cestách
Do Říma jsme se vydaly po ne moc dlouhé diskusi kam vyrazit na prodloužený víkend. Vlastně byla hodně krátká: prostě jsme seděly v italské restauraci v Praze, inspirace byla tím pádem po ruce. Druhý den jsme měly letenky a na konci téhož týdne jsme vystupovaly z letadla v Římě. Kombinace fantastického jídla, fotogenických procházek, hojností překypujících trhů a mile žoviálních lidí se nám zdála neodolatelnou. Pokud máte rádi tuhle kombinaci, je Řím sázka na jistotu. Je to město vznešené i prosté, upovídané a veselé i zamyšlené nad historií, která se tudy za posledních skoro tři tisíce let prohnala. Ubytovaly jsme se ve vznešeném ikonickém hotelu Westin Excelsior na Via Veneto, jen co by kamenem dohodil od Španělských schodů a jednoho z nejkrásnějších římských parků Pincio, kde se nachází muzeum a zahrady u Villa Borghese. Hotel je zařízený v klasicistním stylu napoleonského císařství, které odkazovalo ke slavné minulosti starověkého Říma. Bydlela tu třeba Brigitte Bardot, Josephine Baker nebo Paul Newman. Vůbec se jim nedivím – my jsme totiž s Andreou taky hvězdy v naší vlastní kategorii, tak se nám tu bydlelo skvěle.
Na trhu
Když jsem v Římě, musím vždycky na jedno místo, a není to starobylá památka, na kterou by se jezdili dívat turisti z celého světa. Před koloseem a antickými vykopávkami dám vždycky přednost trhu na Piazza Campo de‘ Fiori. Květiny a vůně čerstvého chleba, zralých sýrů, oliv, salámů, ovoce a zeleniny mi připadá naprosto neodolatelná. Když si ráno sednete ke stolu s kostkovaným červenobílým ubrusem a popíjíte vynikající silnou italskou kávu, připadáte si aspoň na chvíli jako místní. V košíku se vám vrší delikatesy a v hlavě už se vám líhnou nápady na to, co z nich doma uvaříte. Mimochodem sýry vám tu zavakuují, takže nehrozí, že spustíte chemický poplach v letadle.
Jak poznat kvalitu
Šly jsme se projít večerním městem, ve fontánách se začala rozsvěcovat světla, číšníci v bílých košilích a s černými knírky upravovali na červenobílých kostkovaných ubrusech vázy s květinami, po starobylých kamenných uličkách začaly klapat vysoké podpatky dam, mířících na večeři. I my jsme dostaly hlad. V okolí Pantheonu je restaurací spousta, tak šlo jen o to najít tu pravou. To se lehko řekne, ale Řím je plný restaurací, které jsou pastmi na turisty a servírují spíš americkou nebo britskou představu o italské kuchyni. Poznáte to třeba tak, že na vás z jídelního lístku kouká nabídka padesáti druhů pizzy – jenže ta se v Římě moc nejí, najdete ji na regionálním jídelníčku od Neapole směrem na jih.
V jedné postranní uličce jménem Via delle Coppele jsme narazily na zajímavý úkaz: restaurace ještě nebyla otevřená, ale už před ní stála fronta italsky mluvících lidí – evidentně místních. To je podle mě vždycky dobré znamení, ti totiž vědí, jak to má všechno správně chutnat a vypadat. Tak jsme se do fronty postavily taky a dostaly jsme místo u maličkého stolečku s bílým ubrusem. Restaurace se specializovala na ručně a na místě vyráběné těstoviny, ale nabízela i další římské pochoutky. Zjistily jsme, že to bývalo řeznictví. Na zdech ještě visely háky na maso, ale přibyly poličky plné lahví s mnoha druhy italského vína. Místo, kde se kdysi bouralo maso, se proměnilo na skleněnou kostku, která vévodila restauraci. Tam se rodily zázraky v podobě nádherně žlutých těstovin – kulatých i plochých nudlí, plněných taštiček s delikátními náplněmi i plátů na lasagne. Tak jsme si objednaly a začal koncert.
Symfonie chutí
Na stole se objevila burrata, což je mozzarella, která má smetanově tekutý střed a rozumí si báječně s čerstvě upečenou bagetou a lanýži, které byly nastrouhané navrchu. Cuketové květy plněné sýrem a obalené v křupavém těstíčku, lehkém jak vánek, se rozplývaly na jazyku. Na talíři se salámy nechyběla mortadella s pistáciemi i finicchiona ochucená fenyklovým semínkem. Pro milovníky ostré chuti tam byla na průsvitně tenké plátky nakrájená spianata, jasně červeno-oranžová jako varování: připrav si víno, budeš mě muset něčím zapít. A to jsme teprve u předkrmů – antipasti. Další chod jsou v tradiční italské restauraci těstoviny – „primi piati“. Je jich menší porce, protože budete potřebovat místo na druhý – masový – chod „secondi piati“ a na „dolce“ – sladké. K tomu jsme se my už neprobojovaly, bylo toho moc. Nejdřív jsme si daly typicky římské těstoviny „cacio e pepe“ – pecorino a pepř. Nic víc, jen tyhle dvě ingredience, které se spolu s vodou z těstovin promění v hedvábnou omáčku, která ulpívá na těstovinách a dá jim lahodnou chuť plnou umami z pecorina. Pak jsme se podělily o obrovský kus vyzrálého hovězího, propečeného medium rare s růžovým středem a ožehnutou zkaramelizovanou krustou, nakrájeného na plátky a položeného na talíři plném salátu, ochuceném jen olivovým olejem, solí a citronem. K tomu primitivo, tmavě červené a plné chuti slunce, jak to italská vína umí. Naše nadšení jsme průběžně sdílely s obsluhou a posílaly díky mistrům do kuchyně. Ti nám naopak začali posílat zpátky ochutnávkové porce svých majstrštyků – spokojenost zavládla na obou stranách.
Další den jsme už nehodlaly riskovat zklamání v jiné restauraci, protože tuhle mohlo jen těžko něco trumfnout. Tak jsme tam seděly večer hned po otevření znovu, dychtivě očekávajíce další jednoduché zázraky, založené na kvalitních ingrediencích a šikovných rukách mistrů těstovin. Pasta carbonara byla úžasná, člověk by si skoro řekl, co se dá na tak jednoduchém klasickém receptu zkazit. Odpověď je: asi úplně všechno. Žloutky se můžou srazit na míchaná vejce, místo aby z nich vznikla jemná emulze, která zahalí spolu s parmezánem těstoviny jak do závoje. Když nepřidáte dost vody z těstovin, je pasta suchá a drhne v krku. Líný kuchař do omáčky může dát smetanu, která sice jednoduše zajistí krémovitost, ale změní chuť i texturu jídla. Místo jemně uzené chuti pancetty, která je právem dražší, se může v těstovinách octnout levnější náhražka. Dejte tam moc česneku a přebije vám chuť parmezánu. Špatný olivový olej nechá po sobě pachuť – nebo žádnou chuť. Tady bylo správně úplně všechno. Bravo bravissimo!
Recept na cacio e pepe najdete tady.
Letos asi foukal hodně silný vítr, který mě vábil na cesty. Zavál mě totiž až do země, kde vítr doslova bydlí: do Holandska. A já tu najednou bydlím taky. Tak tu teď sedím u stolu v kuchyni a píšu, za oknem je jezero, ve kterém se ve tmě zrcadlí světla domů na protějším břehu. Občas slyším poryv větru a vidím, jak se zčeří hladina. Zvláštní věc – mně se nikam nechce.
0 komentářů