Měla vlasy samou loknu…
Když se někoho zeptáte, jaké má vlasy, obvykle řekne něco jako „dlouhé, hnědé, krátké, na mikádo“… Kdybyste se zeptali ještě nedávno mě, řekla bych „hnusné“. Se svými vlasy bojuju asi tak odjakživa. Začalo to už v dětství, kdy mi nějak pořád nechtěly narůst, tak mi rodiče dávali na hlavu všelijaké apartní kloboučky. Vlasy mi nakonec narostly, ale v takové té nevýrazné české barvě, která se nedokáže rozhodnout, jestli je to blond, nebo hnědá. Takže je to taková myší hnědo-šedá. Taky mi příroda nenadělila zrovna bujnou kštici, spíš naopak. Jako puberťačka jsem to nesla nelibě, protože mi připadalo nespravedlivé, že moje sestra má husté dlouhé přirozeně blond vlasy. Postupně jsem se smiřovala s faktem, že mám vlasy divné: ani rovné, ani kudrnaté, lámavé a bez obarvení úplně nevýrazné. Až když jsem se po čtyřicítce přestěhovala do Holandska a doslova změnila vzduch, tak jsem zjistila, že mám vlasy vlnité a docela pěkné – vlastně nejvíc, když je vůbec nijak netrápím.
Hokus pokus
A že jsem je tedy potrápila pořádně… Teď zpětně vidím, že jsem byla dokonalou obětí i pachatelem. Byla jsem ochotná zkusit vcelku cokoliv, a tak jsem experimentovala sama (obarvila jsem se třeba na havraní černou) i za pomoci různých a často nehorázně drahých kadeřníků. Následkem toho všeho bylo, že jsem měla vlasy suché a lámavé a vůbec mi nerostly, protože konce prostě pořád upadávaly. Mezi nejhorší pokusy patřila trvalá ke kořínkům, která mi měla pomoct získat objem. Místo toho jsem získala uplakané oči a vlasy ostříhané na krátko, protože se mi na hlavě vytvořil zapečený chemlon, který nešel skoro ani rozčesat. Další vydařenou taškařicí byly prodloužené vlasy, které sice na pohled vypadaly pěkně, ale měla jsem z nich po čase vylysalý pruh vzadu na hlavě. Moje křehké vlasy prostě neudržely ty kvalitní navázané a rozhodly se to vzdát. Taky jsem z toho měla migrény, protože se mi s těmi cizími vlasy špatně spalo. Pak ještě musím zmínit pokus jedné velmi renomované pražské kadeřnice, která mi ve svém salónu vlasy obarvila na zajímavou platinovou barvu – prý měla být úplně šetrná. Vlasy mi po ní při doteku šustily jako listí v říjnu a ramena jsem měla přímo posypaná odlámanými konci. A já jsem byla tak blbá, že mi pořád ještě nedošlo, že s tím mám přestat. Nějak jsem si myslela, že s těmi vlasy musím NĚCO dělat, jinak se to nespraví.
Na focení to vypadalo ještě zajímavě, ale…
…vlasy se mi po „šetrném“ zásahu odlámaly tak, že už se nedaly zachránit.
Eye opener
Měla jsem taky docela dlouho takovou tu rezignovanou fázi, kdy jsem si vlasy barvila doma, protože proč za to vyhazovat majlant, když ten výsledek stejně stojí za prd. Tím jsem si je ničila samozřejmě ještě víc, protože levné barvy z krabičky mají silný peroxid, aby dobře chytly. Taky jsem si je pořád žehlila a kulmovala, protože mi přišlo, že jinak jsou zplihlé a bez života. Tím jsem z nich ten život naopak horkem vyháněla. Prostě všechno špatně. Když jsem ale měnila před lety práci, tak jsem se před nástupem chtěla hodit do pucu a šla jsem do kadeřnictví, které mi kdekdo doporučoval. Kadeřnice mě nijak nešetřila a řekla mi rovnou, že to spravíme tak za rok. Zakázala mi žehličku i kulmu. Zakázala mi barvit se doma. A já jsem měla pocit, že jí můžu věřit. Nepokoušela se mi prodat instantní zázraky a radikální změny, jako všichni ostatní. A tak jsme se do toho daly. Nakonec to trvalo rok a půl. Všechno, co mělo odrůst nebo přímo odpadnout, tak odrostlo nebo odpadlo. Vlasy se mi začaly lesknout. Po roce se mi začaly trochu vlnit – to dělaly naposledy když jsem byla na střední škole. Ještě předtím, než jsem se začala barvit. Začaly mi dorůstat do stejné délky, což se mi nepodařilo roky. Prostě žádné prostřihávání, vrstvení, efektní sesekávání břitvou a podobné věci, které jsou super pro úplně jiné vlasy, ale pro jemné tedy určitě ne. Tedy pokud nechcete vypadat jako vypelichané kuře.
Myslela jsem, že tohle je tak asi maximum, jak mi vlasy můžou narůst. Všechno delší než tohle se mi lámalo.
Voda a vítr
Vždycky jsem si myslela, že mám hnusné vlasy. Že bych nevyšla na ulici, aniž bych si s nimi musela něco udělat: fénovat, rovnat, žehlit, natáčet, vlnit, sprejovat. Když jsem jezdila za prací do mlhavého a deštivého Londýna, říkala jsem si vždycky, že bych se tam kvůli vlasům zbláznila. Jak by mi proboha držely? No a pak jsem se přestěhovala do Nizozemí, kde je vlastně skoro stejné klima. Bydlím asi 30 kilometrů od moře, takže je tu vlhký vzduch pořád. Navíc fouká vítr. Taky skoro pořád. Holanďanky to řeší většinou tak, že se ostříhají nakrátko. Vlasy létající do obličeje nejsou nic moc. Naštěstí jsem je už měla dorostlé na ramena, tak je můžu snadno sepnout. Ostříhat bych se nenechala po tom všem ani za nic. Po nějaké době tady jsem si všimla, že když si je ráno umyju a nechám schnout, tak se mi začnou vlnit. A vlní se mi čím dál víc. Ty vlny jsou takové ty plážové, jako by moře na dálku s mými vlasy komunikovalo. Díky vlhkosti ve vzduchu to nejspíš tak i je. Najednou mám objem, který jsem si dřív pracně vytvářela. A mým vlasům se nejvíc líbí, když s nimi nedělám NIC. Naposledy jsem se byla ostříhat před Vánoci, než zavřela kadeřnictví. Jenže i když už jsou po pár měsících zase otevřená, tak tam nejdu. Nemám totiž vůbec roztřepené konce a vlasy mi spokojeně rostou a vlní se k tomu. Barvím se doma, ale profesionální barvou, kterou si míchám za pomoci kuchyňské váhy podle instrukcí mojí pražské kadeřnice.
Co vlasy rády jedí
Myslím, že jako celému tělu i vlasům prospívá dobré kvalitní jídlo. To tady v Holandsku vážně není problém, je tu k dostání spousta ryb a mořských plodů, nádherné čerstvé zeleniny, kvalitního masa, luštěnin, čerstvě lisovaných olejů… Tím vším poctivě a pravidelně na trhu plním proutěný košík, který mám před řídítky na kole. Naopak skoro vůbec nejím cukr – ten používám tak maximálně jako ingredienci do vaření (například do thajských jídel nebo špetku na doslazení kyselého zelí). Víno si dám ráda, ale tvrdý alkohol u nás doma nenajdete – obecně se tu pije mnohem míň než v Česku. Ještě se mi například nestalo, že by mi někdo na návštěvě nabídnul alkohol – a to ani večer.
Všechno špatné je…
Nevím jak vás, ale mě rozhodně zaskočí, když zjistím, že jsem celý svůj dosavadní život dělala něco špatně. Jako s těmi vlasy. Nejdřív se vnitřně vztekám, protože mi to nabourává moji představu o tom, jak jsem chytrá a jak mám všechno pod kontrolou. Jenže v poslední době prošly různé moje představy pořádnou bouračkou a nějak se pak přeskupily samovolně do úplně jiné formace. Stejně jako ty vlny ve vlasech se ve mně postupně všechno uvolnilo a začalo to fungovat jinak. Cítím, že jsem mnohem klidnější. A taky soustředěnější. A veselejší. Po spoustě let mám zase pocit, že rostu – jako člověk, jako lidská bytost. A moje vlasy se nejspíš prostě přidaly.
0 komentářů