Je ne sais quoi
Zkouším zjistit, kolikrát jsem byla v Paříži, a nemůžu se dopočítat. Je to město, do kterého jsem se poprvé podívala se středoškolským zájezdem, s partou vyjukaných teenagerů, kteří se nedlouho po revoluci vypravili na západ. Začali jsme se tenkrát učit francouzsky a nerozuměli jsme ani slovo. Spali jsme pod stany, jedli řízky z domova a okoralé sendviče z pumpy. Později jsem začala během vysokoškolských studií pracovat jako průvodkyně na poznávacích zájezdech a Francie byla mojí nejčastější destinací.
Do Paříže jsem se pak podívala ještě mnohokrát pracovně, ale hlavně soukromě. Je to město, které mě asi nikdy nepřestane fascinovat a bavit. Miluju její „je ne sais quoi“ – jak Francouzi říkají šarmu, který se nedá snadno vystihnout slovy. Znamená to doslova „nevím co“ a možná nejlíp by se to dalo přeložit jako nepopsatelné kouzlo. Paříž totiž není úplně čitelná a taky místy ne moc čistá, doprava je příšerná a lidi se zdají být občas povýšení a předstírají, že neumí anglicky. To je všechno pravda. Paříž mě přesto očarovala a já jí ráda podlehnu zas a znova. Tady jsou důvody proč. Ani nemusíte číst dál, stačí se podívat na obrázky.
Jíst se musí
Naposledy jsem se tam podívala v lednu 2020, těsně předtím, než přišla pandemie koronaviru. Poprvé tam se mnou byl můj synovec, kterému je 11 a miluje basketbal. Já ani moc ne, tak s námi jel můj báječný táta, který s ním šel na jediný zápas NBA, který se hraje každý rok na zahájení sezóny v Evropě. Já jsem si dopřála noční prohlídku Louvre. Naše zájmy se jak vidno dost rozcházely, ale jedna věc nás dokázala dokonale spojit: jídlo. Vlastně dvě – tou další jsou dlouhé procházky, při kterých občas nevíte, kam přesně jdete, a právě proto objevíte něco nového. Včetně restaurací, protože jíst se prostě musí.
Pařížské tržnice jsou vyhlášené svojí nabídkou – tady mořské plody v Les Enfants Rouges ve čtvrti Marais.
Dobré rybí restaurace hledejte co nejblíž k tržnici.
Ústřice, šneci a žáby
Jsem zastáncem toho, že když jedete do cizí země, měli byste umět aspoň pár základních frází v její řeči. Takže jsme začali s výukou cestou na letiště. Bonjour, merci beaucoup. Bydleli jsme v hotelu u Pont Neuf (nový most), který je navzdory svému jménu nejstarším mostem v Paříži. Dojdete po něm na ostrov na Seině, na kterém stojí Notre Dame. Když se dáte na opačnou stranu, tak se dostanete ke kostelu Saint Eustache, u kterého se nachází jedna z pařížských institucí „Au pied du cochon“. Secesní restaurace s nepoetickým názvem „U prasečí nožičky“ podává ovšem kromě tradičních vepřových delikates i úžasné čerstvé ústřice na ledu s šalotkovým vinaigrette, žabí stehýnka a šneky, kteří se přímo rozplývají na jazyku. Taky aby ne, když je vytáhnete z ulity, plavou v teplém másle s česnekem, mořskou solí a petrželkou. Namočíte do něj křupavou a vláčnou bagetu a zapomenete na svět okolo. Možná to bude i tím šampaňským, které si k tomu všemu dáte.
Co by to bylo za první večer v Paříži, kdyby chyběly ústřice na ledu s šalotkovým vinaigrettem, kterým si je zakápnete.
A pak že dětem nechutnají šneci…
Typickým rychlým jídlem jsou v Paříží galettes, palačinky z pohankové mouky s mnoha různými náplněmi. Tady klasika šunka, vejce, cibulka a sýr.
U dvou Magotů
Můj synovec Honzík má rád sushi. Takže logika věci byla následující: když máš rád syrovou rybu, ústřice je prostě jen další druh. Snědl tři a chutnaly mu. Žabí stehýnka ho zaujala, do šneků se ale zamiloval a jedli jsme je pak už všude. Tedy kromě další restaurace, která patří na mapě Paříže mezi povinné jízdy: U dvou Magotů. Magoti jsou porcelánové sošky Číňanů, kteří přes palmy a zlatá zrcadla shlížejí blahosklonně na všechny, kteří se sem přicházejí občerstvit. Cítíte se tu tak nějak v dobré společnosti, chodili sem Picasso, Prévert, Hemigway, Breton, Sartre nebo de Beauvoir. Třeba si taky dali tatarský biftek jako my, pěkně po francouzsku se šalotkou, kapary a dijonskou hořčicí, k tomu hranolky a malý zelený salátek. U stolu naproti mně seděl starý pán s tmavomodrým baretem na hlavě a jedl kohouta na víně. Podle obsluhy bylo vidět, že sem chodí asi tak od nepaměti. Na dezert se ho ani neptali a přinesli mu rovnou sklenku portského a čerstvé jahody s cukrem a nadýchanou čepicí šlehačky. Když zvedl skleničku ke rtům, mrknul na mě. Tak jsem na něj mrkla zpátky a připila jsem si s ním na dálku šampaňským.
Dva Magoti, jak se říkalo orientálním soškám, už tady viděli kde koho.
Francouzský paradox
Vždycky, když jsem po Paříži prováděla turisty, tak jsem se je snažila přesvědčit, že je nejlepší investice je tady do kávy nebo skleničky vína na rušném bulváru nebo v Lucemburské zahradě. Prostě si jen tak sednete, jak to dělají Pařížani, velmi pomalu popíjíte a možná si k tomu otevřete noviny, ale hlavně se díváte na lidi, co chodí okolo. Když máte štěstí, hřeje vás sluníčko, pohladíte pejska, který přišel s párem, co sedí vedle vás, a máte se prostě dobře. Kam se na to hrabou přihlouplé suvenýry nebo tipy z průvodců, které nabádají k dostihům po památkách. To by byla fatální chyba. Pařížani sice mluví rychle, ale žijou příjemně rozvláčně, dopřávají si dlouhé obědy se sklenkou vína umí ocenit krásu všedního dne.
Hodně se v posledních letech mluví o francouzském paradoxu – francouzská kuchyně je plná másla, smetany, na jazyku se rozplývajících sýrů, vína, paštik, zvěřiny, steaků… a přesto jen málokdy uvidíte Francouze, který by byl obézní. Snažím se téhle záhadě přijít na kloub už celé roky a tohle je moje teorie: Francouzi jí pomalu a s potěšením. Prokládají jednotlivé chody konverzací a smíchem. Často nesnídají, dají si ráno jen kávu a jdou. Hodně a celý rok chodí pěšky. Aniž by to věděli, dodržují vlastně celé roky přerušovaný půst (intermittent fasting), ze kterého všichni jako z nové úžasné diety v poslední době blázní, jako by to bylo něco nového. Prostě nejen vaříte, ale i jíte s láskou k lidem kolem sebe, ale hlavně k sobě. Takže si dáte všechno, jen si toho dopřejete s mírou. Zítra je totiž taky den. Nikdy nejíte bezmyšlenkovitě u televize nebo u mobilu. Rádi jste v pohybu. A když máte to štěstí, jíte se svojí láskou – s někým, s kým si máte pořád co povídat. Každé jídlo je pak svátek.
K mým oblíbeným francouzským jídlům patří quiche. Recept najedete tady.
0 komentářů