Recept na lásku

Byl začátek prosince a já jsem letěla do Stockholmu na pracovní pohovor. Všude bylo plno sněhu a město vypadalo jako reklama na Vánoce – ne ty kýčovité americké, ale takové ty přírodní, ladovské. Jehličnany se klonily k zemi pod tíhou sněhové nadílky a slabé zimní slunce se zrcadlilo na zamrzlých vodních plochách. A tak jsem se nechala unášet rychlovlakem Arlanda Express, který vás za pár minut z letiště dopraví do centra, a snila jsem o tom, že bych v tomhle městě mohla někdy pracovat…

Byla neděle, tak jsme dopoledne vyrazili na kole do muzea a večer jsme zašli do restaurace. Jak obyčejně tahle věta zní. Nebo vlastně jak obyčejně spoustu let zněla: prostě hezká neděle, projížďka na kole, trochu té kultury a večer pak nějaká pochoutka v oblíbeném podniku…

Když jsem vyrůstala, byla brambora prostě brambora – hnědo-šedá hrouda, ještě umazaná od hlíny. Maximálně jste si tak před Vánoci v zelenině vystáli frontu na podpultovku: lojovité rohlíčkové brambory na salát…