Proč píšu
Měla jsem v roce 2020 trochu jiné plány. Tedy pořádně jiné. Chtěla jsem na jaře hodně cestovat a pak se vypravit na letní školu na Harvardu, kam mě v lednu přijali. Měla jsem si tam doplnit vzdělání v oboru strategického řízení mezinárodních neziskových orgnizací. Samozřejmě bych se z Bostonu vypravila na Cape Cod ochutnat místní vyhlášené kraby, humry a mušle. Miluju totiž cestování, jídlo a vaření. Měl to být rok splněných snů.
Pak bylo najednou všechno jinak. Státy se jeden po druhém zavíraly a já jsem rušila jednu cestu za druhou. Jakmile se ale na jaře hranice otevřely, už jsem seděla v autě na cestě do Rakouska, kam se dalo bez problémů odjet. Můj plán byl prostý. Vždycky jsem tam na chvíli chtěla žít, tak jsem se odstěhovala na měsíc do apartmánu v malé vesnici vysoko v Alpách. Místo francouzských vinic jsem byla na kozích farmách, oceán u amerického pobřeží jsem vyměnila za horská panoramata a místo na pražské farmářské trhy jsem chodila na malebné trhy v malých horských městečkách. Ochutnala jsem a uvařila všechno, co mi tam přišlo pod ruku. A byla jsem zase šťasná.
Bude to spíš ale tím, že jsem se zamilovala do jednoho báječného Holanďana. Chvíli jsme byli střídavě v Čechách a v Holandsku, ale pak přišly cestovní restrikce, karantény, povinné testy… Zkrátka neobvyklá doba člověka přiměje dělat nečekaná rozhodnutí, a tak teď píšu blog z městečka u jezera na kraji Amsterdamu, kam jsem se přestěhovala. S mým Holanďanem se sice domluvím anglicky, německy i francouzsky, ale učím se i holandsky, abych si mohla popovídat třeba na trhu. Taky se učím vařit holandská jídla, jezdím na kole na trh a zvykám si na to, že jsou tu všichni milí a usmívají se, i když doba není jednoduchá. Tak se na ně usmívám taky.
Vystudovala jsem na Masarykově univerzitě novinařinu a češtinu. Celý svůj život jsem se věnovala PR, marketingu, případně jsem pracovala jako tisková mluvčí. Před pár lety jsem se začala věnovat řízení neziskových organizací a jejich komunikaci. Pracovala jsem pro řadu nadnárodních firem, měla jsem často na starost mnoho zemí najednou. Procestovala jsem pracovně půlku světa, ale vždycky jsem si našla čas i na cestování tak, jak to mám ráda já: beze spěchu, na místa, kam se zrovna nevalí davy turistů. Všude jsem se snažila poznávat lidi a kulturu a všude jsem to dělala tak, že jsem chodila na trhy a do restaurací, často i k místním domů. Ochutnávala jsem, poslouchala a psala si poznámky. Kupovala jsem na trzích koření a jiné ingredience a doma jsem pak vařila. Když mě život a velká láska zavály do Holandska, kde teď žiju, začala jsem o tom všem psát. V době korony tak aspoň můžu cestovat díky svým vzpomínkám. Všechny texty, fotky, jídla i foodstyling jsou moje práce.
