Alenka v říši divů
Jednou jsme se takhle po cestě z výletu náhodně zastavili v obchodě s elektronikou na severním okraji Amsterdamu. Když jsme procházeli nákupním centrem, poskočilo mi srdce radostí: asijský supermarket! A ne nějaký mrňous, ale přímo obří obchod. No jasně, hned jsem tam mého Holanďana táhla. Sotva jsme vstoupili, připadalo mi, že jsem se ocitla jako Alenka v říši za zrcadlem. Začalo to výběrem ovoce, zeleniny a bylinek, kde jsem dobře u poloviny věcí nevěděla, co to je. Jenže pak to pokračovalo sekcemi čerstvých, chlazených, konzervovaných a mražených potravin a já jsem zjistila, že se moje znalost propadá pod padesát procent – u některých regálů hodně hluboko. A to já prostě miluju.
Terra incognita
Když chodím po obchodech a trzích s jídlem, připadám si jako dávný mořeplavec na objevitelských cestách. Chytám se známých bodů a postupuju dál, do terra incognita, země neznámé, kde jak doufám na mě čekají poklady nevýslovné hodnoty. Tady to byla naprostá trefa do černého. Rozhodla jsem se, že nebudu svého milého trápit postáváním u regálů, kde s přihlouplým šťastným úsměvem beru do ruky všechno možné a snažím se zjistit, co to je. Vydala jsem se tam za pár dní sama a strávila tam šťastnou hodinu a půl. Vybavila jsem se na to jako správný mořeplavec mapou – seznamem toho, co chci koupit. Došlo mi totiž, že tam najdu originální ingredience na japonská, korejská, čínská, thajská, indická, indonéská a další jídla, která jsem si zamilovala, ale nikdy jsem je nedělala doma. I když se nabídka v Praze zlepšuje, tak se tam některé věci prostě sehnat nedají. Natožpak čerstvé.
Celá Asie v jednom obchodě
Začala jsem tím, že jsem se vrátila ke svým oblíbeným zahraničním blogům o asijské kuchyni. Vyhledala jsem svá nejoblíbenější jídla, která mě uchvátila při cestování po Asii i při návštěvách skvělých asijských restaurací třeba v New Yorku, San Franciscu nebo Sydney. Tahle vybavená seznamem položek (občas s fotkami, jak to má vypadat), jsem se nadechla a vplula dovnitř. Byla to přímo epická plavba, během které se mi za pomoci milého personálu plnil nákupní košík vším možným od chlazených nudlí na polévku ramen a ještě teplého pečeného vepřového masa, které se do ní dává, pak tam přibylo několik druhů mořských řas a japonská majonéza i sezamový olej, ingredience na thajskou pastu na červené curry, čerstvé kokosové mléko i chlazené krevety, bochánky palmového cukru, těsto na taštičky gyoza, japonský dlouhý yam na slané palačinky okonomyiaki, na průhledné plátky nastrouhaný sušený tuňák katsuobushi, který se na ni dává… prostě bylo to jako si vybavovat spíž úplně od začátku.
Ramen pro deštivé počasí
No a pak to vypuklo doma. Můj drahý Holanďan má nejspíš dobrodružství po svých předcích námořnících v krvi, protože mu nevadí být mým pokusným králíkem. Možná je to ale tím, že moje kuchyň není žádná laboratoř, ale spíš studio umělce-amatéra, který má sice po ruce váhu a odměrky, ale stejně se řídí víc srdcem. A vlastními chuťovými buňkami. Vyklidila jsem svým novým úlovkům celý jeden regál ve spíži a dala se do toho. Začala jsem úžasnou japonskou polévkou ramen. Je to silný vývar s nudlemi, ochucený mořskými řasami a pastou miso, která vzniká fermentací sójových bobů. Téhle polévky existuje spousta druhů, každá část Japonska a vlastně i každá rodina má jiný. Počkala jsem na deštivý den, protože k němu se ramen podle mě hodí nejlíp. Je to syté voňavé jídlo, které si každý na stole může ještě doladit podle své chuti.
Curry jak z Koh-Changu
Za pár dní nato jsem se pustila do thajského červeného curry. Budu si vždycky pamatovat na setkání s tímhle jídlem v jednom malém, úplně neturistickém bistru v Bangkoku. Úplně mě dostala ta kombinace exotických chutí jako je citronová tráva, rybí omáčka, palmový cukr a thajská bazalka, spojená se smetanovou jemností kokosového mléka. Chvíli počkejte a pak přijde ten o chvíli opožděný zášleh chuti chilli papriček. Naučila jsem se pár let potom curry dělat na ostrově Koh Chang, Sloním ostrově u hranic s Kambodžou. Jela jsem tam do školy vaření v srdci sloní rezervace. Nikdy nezapomenu na ten horký vlhký vzduch z džungle, vaření pod přístřešky se střechami z palmových listů a to, jak se občas na nás přišel podívat přes dřevěný plot slon. Pokud jste někdy dělali kokosové mléko z čerstvých kokosů, tak asi víte, že je to docela dřina. Já jsem si chtěla utřít v tom horkém vlhkém vzduchu pot pod nosem a zapomněla jsem, že jsme před chvílí krájeli pekelně pálivé chilli papričky zvané bird’s eye, ptačí oko. Vyrobila jsem si tím fešný rudý knírek a za velikost mého horního rtu bych dala u plastického chirurga dobrých pár tisíc. Zmizelo to za „pouhých“ osm hodin! Nikdy jsem ale na tohle jídlo nezanevřela – naopak, vždycky se téhle vzpomínce ráda zasměju, když ho vařím.
Za hranice!
Dalším mým pokusem bylo korejské bulgogi, které jsem si zamilovala pro jeho slano-sladko-pálivou chuť a křehkost tenkých plátků hovězího masa. Přidejte křupavou zeleninu a máte úžasnou kombinaci chutí i textur. Je to zároveň rychlé jídlo, které můžete servírovat do patnácti minut od otevření ledničky. Většinou se podává s rýží, ale já jsem fanoušek nudlí udon, které mají zvláštní pevnou, skoro až žvýkavou konzistenci. Zní to možná divně a v evropských kuchyních to není zrovna žádaná vlastnost jídla, ale věřte mi, tady to parádně funguje. Myslím si totiž, že vydat se občas za hranice své komfortní zóny se zatraceně vyplatí – občas totiž v téhle terra incognita objevíte hotové poklady.
0 komentářů