New Orleans = skvělá muzika
Sedím a poslouchám skvělé kytarové sólo. Do něj vpadne saxofon a přidají se ostatní nástroje. Kapele to šlape skvěle. Hlas zpěváka mě ale nepřestane udivovat. Je sytý, a přitom procítěný a tak nějak povědomý… Něčí hlas vás budí každé ráno, mluvíte s ním po telefonu, povídáte si u večeře. Myslíte si, že ho znáte. Pak ho ale uslyšíte zpívat a odhalí se vám jiná dimenze toho samého člověka – taková zářivější, svátečnější, a taky zatraceně sexy. Vidíte tu radost, s jakou všichni hrají a zpívají a najednou si tu samou melodii zpíváte taky, prsty si vyklepáváte rytmus o koleno. Atmosféra vás vtáhne dovnitř a už nepustí.
Jsem sice v Holandsku a poslouchám zkoušku kapely muže, kterého miluju, ale ta energie mě na chvíli přenesla do New Orleans. To je mekkou hudebníků z celých Spojených států. Mladí se sem jezdí učit, jak se to dělá. Nejen jazz, ale i country, rock, blues… můžete tady snadno chodit týden od soumraku do úsvitu po klubech s živou hudbou. Jeden bude lepší než druhý, rozhodně se nespletete, když vyrazíte do Preservation Hall, Maison Bourbon nebo The Spotted Cat. Budete si muset vystát frontu, ale stojí to za to. Dědové od nástrojů občas vypadají, že usnou nad pivem, pak ale vstanou a rozbalí to na pódiu tak, že málem spadnete z barové stoličky. Ještě že se můžete přidržet kvalitního drinku před vámi.
Nebojte se voodoo
New Orleans je město dvou tváří – na první pohled se zdá zábavné a bezstarostné, vyhlášené karnevalem Mardi Gras, který se koná každý rok v posledním týdnu před začátkem půstu. Alkohol teče proudem, hudba hraje non-stop a ulice jsou plné tančících lidí. Francouzská čtvrť vypadá jako kulisa k historickému filmu, je plná barevných domů s typickými zdobně kovanými pavlačemi. Pod povrchem je tu ale všude temná a neslavná otrokářská historie země a celého amerického jihu. V plné síle je tu taky pořád ještě voodoo. To vzniklo smísením tradičního náboženství „voudon“, které si násilím odvezení otroci přinesli s sebou z Afriky a křesťanství, na které byli nuceně obraceni. Pokud se chcete dozvědět víc, vypravte se do Voodoo Museum. A kdyby vám z toho tajemna naskočila husí kůže, jděte se projít po slavné Bourbon street a vydejte se směrem k břehu Mississippi. Tam můžete nastoupit na slavný kolesový parník Natchez a nechat se pohoupat vlnami „matky všech řek“.
Radost z jídla
Jižanské státy jsou známé svou pohostinností, tak jděte do restaurace s pořádně prázdným žaludkem. Jídlo je tady barevné a pikantní a všeho je hodně. Nejspíš by vás jako mě překvapilo, že i když jste kousek od moře i od matky všech řek Mississippi, jídlo není lehké a jakoby „středomořské“, ale naopak hodně vydatné. Jako by se ještě nestačilo za posledních pár století přizpůsobit tomu, že vás po snídani nečeká dřina na plantážích s cukrovou třtinou, indigem nebo v docích. K takové snídani byste dostali kukuřičný chleba nebo vafle s křupavou slaninou, vejci, teplou šunkou, opečenými sladkými bramborami, grits, což je hrubá kukuřičná kaše, to všechno zalité spoustou másla. Tuto takzvanou cajunskou kuchyni sem přinesli francouzsky mluvící obyvatelé kanadské Akádie, které sem 40 let po založení New Orleans vystěhovali Britové. Typická jídla jsou rustikální, využívají mnoho levné zeleniny a všude dostupných mořských plodů i ryb a korýšů z Mississippi. Typickými jídly jsou jambalaya nebo vaření raci s kukuřicí a pikantní omáčkou.
Jiný typ snídaně evidentně odkazuje na časy, kdy místní honorace nedělala přes den naopak nic moc. New Orleans je totiž taky proslavené svými restauracemi, kam se chodí na brunch. Tam dostanete ústřice se šampaňským, vařené raky a krevety s remuládou a koktejlovou omáčkou, velký džbán pořádně kořeněné Bloody Mary přistane doprostřed stolu s blankytně bílým ubrusem a stříbrnými příbory… pak už taky neuděláte vůbec nic, to vám garantuju. Kreolská kuchyně se zrodila přímo tady – „Kreol“ totiž bylo označení pro v Americe narozené potomky francouzských a španělských přistěhovalců z vyšší společenské třídy. Ti se snažili zachovat úroveň panské kuchyně svých předků, ale museli se přizpůsobit ingrediencím, které byly v Louisianě dostupné. Mezi úžasné pokrmy, které vytvořili, patří bisque, což je smetanová humrová nebo krevetová polévka s kapkou koňaku nebo zapékané ústřice Rockefeller.
Jih proti Severu
Kousek takové historie můžete zažít na plantážích na březích Mississippi, které se jako neskutečně obrovský had vine krajinou od New Orleans k Baton Rouge. Pokud jste viděli film Jih proti Severu, tak víte, o čem mluvím. Honosné bílé domy se sloupy v průčelí se tyčí nad upravenými parky a dlouhou příjezdovou cestu k nim lemují staleté stromy, ze kterých visí dlouhé provazy tilandsie, které se tady říká španělský mech. Pomalu se pohupuje v horkém a vlhkém vzduchu, všechno tu prosto roste a kvete závratnou rychlostí. Pokud chcete život na plantáži alespoň na jednu noc vyzkoušet na vlastní kůži, můžete se ubytovat třeba v Nottoway, asi hodinu a půl cesty od New Orleans. Jeden z nejkrásnějších aristokratických domů z období před občanskou válkou je dnes přeměněný na luxusní hotel. Můžete odtud vyrazit na další plantáže jako je Oak Alley s majestátními duby nebo na Destrehan Plantation, kde vám předvedou dům s původním vybavením a dozvíte se mnoho o tom, jak se tam kdysi žilo.
Jako typický jižanský stát byla i Louisiana závislá na práci otroků, obvykle přivezených ze západní Afriky. Za mnoha honosnými domy otrokářů jsou dodnes zachované „cabins“ – dřevěné chatky, ve kterých se tísnily mnohočetné rodiny otroků. Rozdíl je šokující a když si poslechnete a přečtete víc o tom, jak se jim tu žilo a jak strašně se s nimi zacházelo, tak budete hluboce otřeseni. Místo upravených zahrad a projížděk v kočáru je čekala nikdy nekončící dřina na bažinatých plantážích, v horkém dusnu plném komárů, přenášejících malárii. Z těžkých a neradostných podmínek se tu ale zrodilo Soul Food (doslova „jídlo pro duši“), vydatné a útěšné jídlo, složené obvykle jen z pár základních ingrediencí, které měli otroci k dispozici. Nenechte se tím ale zmást – tahle jídla jsou vyladěná k dokonalosti a určitě je znáte i vy. Patří mezi ně třeba jižanské pikantní smažené kuře nebo žebírka na grilu. K tomu se tady podává třeba kukuřičný chleba, salát coleslaw, fazole se slaninou nebo vařená zelenina.
S vařením je to myslím jako s muzikou. Když to někdo umí, dokáže vytušit potenciál jednotlivých ingrediencí a vytvořit z nich něco, co je mnohem víc než jen prostý součet všech částí. Když se zadaří, vznikne něco výjimečného. Někdy je to spontánní, někdy je třeba trpělivosti a zkoušení. Publikum to vnímá u muziky ušima, u jídla ústy. Očima v obou případech. A když se to povede, je na místě potlesk.
Tak zase na další zkoušce kapely příští týden!
0 komentářů