Sláva dřevorubcům!
Montréal znamená doslova Královská hora. Tyčí se nad městem a nabízí úchvatný výhled na centrum i mohutnou řeku svatého Vavřince. Ta propojuje oceán a první z řetězce Velkých kanadských jezer – Ontario. Je to druhé největší kanadské město a je téměř dvakrát tak velké jako Praha. Mluví se v něm převážně francouzsky a pokud milujete Paříž jako já, tak je jí to asi to nejpodobnější, co můžete na americkém kontinentu najít. Měla jsem tam báječného průvodce: mého vlastního bratrance, ze kterého je už skoro Kanaďan. I když si spousta lidí stěžuje na místní kruté mrazy, jemu to prý vyhovuje: jako velký milovník ledního hokeje může nazout brusle kdykoliv v zimě a vyrazit na zamrzlou řeku. A pak třeba do některého z fantastických bister, kde spojují lokální suroviny a francouzskou kuchyni s kanadským „dřevorubeckým“ twistem. Milují tam totiž pořádné kusy masa, ale zato perfektně udělaného, stejně jako místní vyhlášené humry a ústřice, které jsou tak čerstvé, jako byste je právě vylovili z vody.
Božské pastrami
Já jsem byla naštěstí v Montréalu v létě, tak jsme obuli tenisky místo bruslí a tři dny chodili městem křížem krážem. Staré centrum (Vieux Montréal) je prostě nádherné, plné kaváren a malých náměstí, kde můžete ve stínu platanů posedět u skleničky vína. Vyšplhali jsme na kopec, který dal městu jméno, a měli jsme ho jako na dlani. Kopec je zároveň největším parkem v centru města a je oblíbeným místem na procházky, pikniky i venkovní sporty. Jaké ale bylo moje překvapení, když na nás v zatáčce cestičky nahoru vykouknul medvídek mýval – evidentně tohle město nemají rádi jen lidi! Výstup nahoru nás příjemně unavil, tak jsme se kolem slavné univerzity McGill skulili dolů z kopce do čtvrti Plateau-Mont-Royal. Záměr byl jasný: parádní oběd. A to nejen tak někde, ale ve vyhlášeném židovském bistru Schwartz’s. Dělají tam v podstatě jen jednu věc, ale zato nepřekonatelně: pastrami. Solené, marinované, uzené a vařené hovězí, které je na konci toho dlouhého procesu nakrájené na tenké plátky, které se přímo rozplývají na jazyku. K tomu jen tak chleba nebo hranolky, kyselá okurka, hořčice – nic víc není třeba. Vystojíte si sice frontu, která se zdá na první pohled šílená, ale postupuje rychle: tohle totiž není žádná nóbl restaurace s bílými ubrusy, kde byste dlouho vysedávali. Tady dostanete do pár minut na stůl pořádný nášup jídla a očekává se, že se s ním stejně rychle vypořádáte.
Dejte si binec
Během dalších toulek po městě jsem si dala humry, ústřice, ryby, šťavnaté steaky a hamburgery, ale jednu věc jsem si prostě nemohla odpustit: poutine (čte se pu-týn). V hovorové řeči to znamená něco jako „binec“ a tohle jídlo opravdu nevypadá zrovna upraveně. Zato je to zaručený vyprošťovák po probdělé noci, ideální základ na tu další a obecně všemi milované jídlo na posilnění těla i útěchu duše. Jí se jako mnohá další taková jídla prostě z tácku rukama nebo dřevěnou vidličkou, trochu se u toho upatláte a na konci jste úplně šťastní. Jak jste asi pochopili, není to žádná dieta, ale zato pořádná nálož chutí. Základem jsou hranolky, hodně zlaté a křupavé, aby vydržely to, co přijde pak. V klasické verzi na nich přistanou kousky bílého pařeného sýra a voňavá masová šťáva. Můžete si k tomu ale přihodit třeba trhané vepřové nebo hovězí, osmažené plátky slaniny nebo křupavou cibulku. Nebo všechno najednou. No a kdybyste po téhle delikatese zatoužili, můžete si ji dát v Praze v karlínském bistru Garage. Chutná tam úplně stejně, jak si to pamatuju z Montréalu.
Na Leonarda!
Návštěva Montréalu byla pro mě vzácná i z jiného důvodu, než je jídlo a krásy města. Narodil se tady Leonard Cohen, básník, hudebník a zpěvák, jehož chraplavý procítěný hlas mě provázel různými životními karamboly i cestou ven z nich. Když jsem chodila po bulváru Saint Laurent, kde to měl rád, v uších mi zněly jeho songy a já si představovala, že třeba právě tady seděl, tudy prošel, podíval se na nebe a napadl ho právě tenhle verš, který se mi tak vryl do paměti… Na své rodné město se dívá dodnes, jeho dvacet pater vysoký portrét zdobí stěnu budovy na Rue Crescent, nedaleko od místa, kde bydlel. Je pohřbený na Královské hoře, jak se pro krále hudby sluší a patří. Dala jsem si na jeho počest drink v protějším baru a vzdala tichý hold jeho umění.
Třešnička na závěr – spíš pořádná pecka!
Po návštěvě Montréalu jsem měla pracovně namířeno autem přes krásné hory Vermontu do New Hampshire v USA, ale když jsem se vrátila do Montréalu, zakončila jsem pobyt návštěvou místní instituce: restaurace Joe Beef. Rezervaci jsem si udělala s několikaměsíčním předstihem a těšila jsem se na to, jak se zakousnu do toho nejlepšího masa, jaké se dá v Kanadě sehnat. Je to restaurace bez stálého menu, podává se prostě to, co mají ten den ráno na místním trhu Marché Atwater (který mimochodem taky stojí za návštěvu!). Na veliké tabuli najdete napsáno, co si můžete dát, ale vždycky je tam přímo fantastický výběr steaků a nějakou pochoutku z moře jako třeba špagety s humrem nebo bar s nabídkou čerstvých ústřic. Dala jsem si všechno. V letadle zpátky do Evropy jsem sice pila jen vodu a polykala tablety Rennie, ale stálo to za to. Přímo královská hostina na Královské hoře!
0 komentářů