Předsvatební cesta do Maastrichtu

Proč, s kým a kam

Některé cesty se točí kolem nějaké vysněné destinace – já třeba toužím podívat se jednou do Japonska a procestovat ho celé od severu k jihu. Ale pak jsou jiné cesty, u kterých není důležité kam, ale zato s kým a proč. O téhle cestě to platí dvojnásob. Protože to byla cesta předsvatební (proč), na kterou bych s tím jediným a správným (s kým) jela v podstatě kamkoliv (kam). 

Na vinice!

Celý rok, kdy jsme kvůli cestovním restrikcím seděli v domácím hnízdečku jako dvě holubičky, byl za námi. Oba jsme očkovaní, hotely i restaurace zase otevřené a předpověď ukazovala 27 ve stínu na celý týden. Předešlý víkend jsme byli poprvé po třičtvrtě roce zase uvnitř v restauraci a báječně si to užili. A právě tam, mezi sedmi chody a s nimi spárovanými jídly, přišla inspirace: vinná oblast kolem městečka Thorn, kousek od Maastrichtu. Region Limburg se nachází v nejjižnějším ocásku Nizozemska, který je vklíněný mezi Belgii a Německo. A protože už plánujeme svatební cestu a nemůžeme se dočkat, tak jsme se nemuseli navzájem moc přesvědčovat – předsvatební cestu nutně potřebujeme!

S větrem ve vlasech

Zjistili jsme už během jednodenních výprav po celém Holandsku, že auto bez střechy je pro nás dva přesně to pravé. Milujeme vítr ve vlasech a slunce nad sebou, maličké silničky, kolem kterých se pasou ovce a krávy, kde stojí prastaré zámky i farmy z červených cihel a kde se ve vodních kanálech i v jezerech zrcadlí nebe. Cestujeme podle aplikace Curviger, ve které zadáte výchozí a koncový bod a ona vás vede těmi nejkrásnějšími cestami. A přesně tak jsme se vydali i do Maastrichtu. Nalehko, s jedním malým kufrem a jen s obecnou představou, kam a kdy chceme dojet. Zkrátka tak, jak je to podle mě s kabrioletem nejlepší.

Bílé město

První naší zastávkou bylo právě vinařské městečko Thorn, usazené kolem řeky Maas ve zvlněné krajině, která mi připomínala jižní Moravu. I když jsem o nizozemském vínu nikdy neslyšela, musím uznat, že ho tady umí. Jejich sauvignon blanc, pinot gris i ryzlink je díky místnímu terroiru krásně minerální, přesně tak, jak to mám ráda. Pěstují tu ale i modré hrozny pinot noir a dornfelder – díky vápencovým kopcům, suchému klimatu a spoustě slunce si to můžou dovolit. Město Thorn je proslulé svou bílou barvou, která ho odlišuje od všech nizozemských měst, která jsou díky cihlám červeno-hnědá. Ne že by v Thornu stavěli z něčeho jiného, ale cihlové domy prostě začali natírat na bílo a už jim to zůstalo. Když jsme se pídili po důvodu, zjistili jsme, že je docela bizarní: oblast okupovali před pár set lety Francouzi, kteří se rozhodli uvalit na místní daně vysoké podle toho, kolik měl kdo na domě oken. A to si místní nedali líbit a začali okna zazdívat. Aby to nebylo vidět, tak prostě nakonec fasádu přetřeli na bílo a bylo to. Asi se jim nakonec musel vzhled jejich města líbit, i když už Francouzi odtáhli. A taky aby ne – okolní krajina tvoří zelený rám malebnému bílému městečku na kopci, ze kterého ve středu vystupuje starý veliký kostel s malým hřbitovem. Někdy zkrátka z úplně pitomých nápadů, jako byla francouzská daň, vznikne nechtěně něco moc krásného.

Noc v klášteře

Z Thornu jsme se posunuli ještě kousek na jih do dalšího starobylého města Sittard, kde jsme zakotvili v klášteře. Ne že by v nás ta krása okolo probudila zbožnost, ale neodolali jsme hotelu, který v původním uršulinském klášteře vzniknul. Z jedné strany přilepený na městské hradby, na jejichž valech se pasou ovce, z druhé jen co by kamenem dohodil na hlavní náměstí. Zachovala se i klášterní bylinková zahrada, ze které dýchal klid a vůně levandule. Prošli jsme se uličkami starého města a na náměstí si sedli do restaurace. Byl to zvláštní pocit – všechno vypadalo tak normálně, ale po téměř roční nucené pauze jsme tuhle jednoduchou věc vážně užívali. Osprchovat se po cestě, vzít si na sebe něco hezkého letního a jít v sobotu na večeři na náměstí – jaká jednoduchá nádhera to je. Když jsem večer ležela v bílé hotelové posteli pod vysokým klášterním stropem, stačilo mi zavřít oči a už jsem nás viděla takhle sedět v Hallstattu, Benátkách, Veroně, Miláně i Bruselu… zkrátka všude tam, kam nás zavede naše plánovaná – neplánovaná svatební cesta po Evropě. 

Šumavo Šumavo…

Další den jsme po snídani sedli do auta a vydali se na cestu po krajině, která nás zavedla do Maastrichtu. Vůbec se už nedivím Holanďanům, kteří sem rádi jezdí na dovolenou. I já jsem si po půl roce stráveném v ploché, vodou protkané krajině připadala jako v jiné zemi. Zalesněné kopce se zakroucenými silničkami mi připomínaly Šumavu, vesnice svým šarmem zas Francii. Taky aby ne – po chvíli stoupání jsme se dostali na trojmezí, místo, kde se sbíhají hranice francouzsky mluvící části Belgie, Nizozemska a Německa. I Maastricht má podle mě francouzskou duši, i když na první pohled připomíná spíš Norimberk. Starobylé město s masivními kamennými hradbami, které se rozkládá u velké řeky. Jeho uličky jsou klikaté a domy postavené ve středověku, kdy se nehrálo na žádné pravé úhly. Mosty spojují skoro jako v Paříži původní staré centrum s druhým břehem, který je víc bohémský a eklektický.

Nedalo mi to nepodívat se do pár obchodů a v jednom si koupit krásné náušnice, zdobené zelenými kameny. Měly barvu jako řeka Maas a jako lesy okolo, tak jsem je tam prostě nemohla nechat. Strašně ráda si kupuju takové vzpomínky na cesty. Vždycky, když si je pak vezmu, jako by mě ta vzpomínka pohladila. Není to pak už jen hezká věc, ale najednou mám před sebou celý ten hezký den. A tak když si teď beru tyhle náušnice, tak vidím horkem rozpálené ulice s krásnými starými domy, chuť fantastické zmrzliny (kterou normálně nemusím, ale tahle nebyla normální), cítím vůni rozkvetlých kaštanů a zelené řeky a hlavně mám zase ten pocit, jako když se někde (jedno kde) octnete s někým, o kom víte, že to je ten jediný, s kým tam chcete být.