Lisabon – město s chutí dálek

Vlídná náruč

V Lisabonu jsem byla jednou sama – zastavila jsem se tam na dvě noci při cestě z Madeiry do Prahy. Někdy to myslím člověku prospěje, když se někam vypraví bez doprovodu. Dozví se totiž často něco o místě, kam cestuje, ale víc toho zjistí o sobě. Já jsem tam třeba jela s tím, že se netěším do Prahy, protože mě čeká v práci zase spousta stresu. Takže si asi dovedete představit, že jsem nepřiletěla zrovna ve skvělém rozpoložení… jenže Lisabon je město, která vás vlídně obejme a až nepustí.

Jídlo mořeplavců

Z Lisabonu už celá století vyplouvají lodě za objevy do celého světa. Některé z nich dokázaly, co se tenkrát zdálo nemožné – že existují země, o kterých do té doby v Evropě nikdo nevěděl, nebo že jsou tam rostliny, bez kterých si dneska skoro už neumíme představit běžný život (jako třeba rajče, brambory nebo kukuřice). Mě ale zaujalo, co si mořeplavci brali z domova na cestu s sebou. Protože tohle jídlo, nebo spíš ingredience, je do dnešních dnů národním pokladem portugalské kuchyně. Je to sušená treska bacalhao. V obchodě je nemůžete minout, vypadají jako hromady vysušených bílých prken a už zdálky vás do nosu praští jejich specifická vůně. No upřímně vůně to moc není, spíš je to pořádný smrad. Asi jako když na pláži usychá chuchvalec vyvržených chaluh. Sůl, rybina, slunce. Je to ale geniální způsob konzervování ryby, a právě to mořeplavci věděli. Po namočení na několik hodin do vody vypadá rybí filet zase skoro jako čerstvý a jdou z něj připravit stovky různých jídel. V Portugalsku se říká, že na každý den v roce existuje ze sušené tresky jeden recept.

Treska v láhvi

Vypravila jsem se koupit si ji na trh, stála jsem rozpačitě u té hory ryb a přemýšlela, do čeho ji zabalím, aby mi jejím odérem nenačichly v kufru všechny věci. Samozřejmě si možná řeknete, že jsem si ji prostě nemusela kupovat, jenže to bych nebyla já, abych si z cest nepřivezla půlku kufru ingrediencí a knih a časopisů o vaření. Klidně oželím nové boty, ale ta ryba se mi prostě do kufru vejde a hotovo. Vedle mě po jedné sáhla mladá žena s dítětem a když si ji dávala do košíku, tak se na mě podívala. Něco řekla portugalsky, ale tomu jsem nerozuměla. Tak jsem zkusila angličtinu, to zas nerozuměla ona. Tak jsem se chytila za nos a naznačila, že to smrdí. Jí se rozsvítily v očích pomyslné žárovky a ukázala mi, ať jdu za ní. Přivedla mě k regálu, kde byly divné plastové vaky s ventilem. Vypadalo to trochu jako ohřívací gumová láhev do postele. Když jsem si ale přeslabikovala nápis, zjistila jsem, že je uvnitř ta treska, ale pěkně zavřená i se svou vůní. Ventilem se pak dovnitř nalije voda, která se několikrát během 24 hodin vymění, nakonec se vak rozřízne a v něm je naducaný a měkký bílý filet. A hned jsem měla nejen tresku, ale i mnohem lepší náladu.

Kyselá třešeň

Ráno jsem vzala foťák a šla se projít po městě. Vyjela jsem tramvají na kopec a šla pomalu dolů. Tramvaje v Lisabonu jsou doslova povinná jízda – provezou vás úzkými strmými uličkami historického centra, šplhají se jako housenky mezi krásnými domy, obloženými tradičními keramickými obklady azulejos. Ty jsou většinou modro-bílo-žluté, ale občas hrají všemi barvami, obzvlášť ty nové. Slunce svítilo, na stromech se pohupovaly pomeranče, a já jsem se s radostí ztrácela v uličkách a průchodech mezi starými kostely, náměstíčky a kamennými schodišti. Občas jsem minula staré pány nebo paní, kteří se vyhřívali na židli před domem na sluníčku. Tak jsem všechny slušně zdravila a oni zase mě. Na jednom náměstíčku byl taky starý pán, který neseděl, ale stál u provizorního stánku – byl to vlastně jen stůl, vytažený před dveře domu. Stála na něm řada lahví a před nimi něco, co vypadalo jako maličké hnědé kalíšky. Tomu se nedalo odolat: zjistila jsem, že jsou to ovocné pálenky a likéry a ty kalíšky jsou z čokolády. Ochutnala jsem tradiční místní likér z kyselých třešní ginjinha a rozhodně mi po něm kysele nebylo – ze schodů jsem se pak vznášela jako obláček.

Sladká tečka

Vypravila jsem se nakonec do čtvrti Belém, která leží kousek dál od centra, ale rozhodně stojí za návštěvu. Nejenže je tam slavné muzeum v klášteře Sv. Jeronýma a památník mořeplavců, ale nachází se tam ještě jedna instituce – slavná cukrárna Fábrica de Pasteis de Belém, před kterou je pořád fronta. Místní přísahají, že tam pečou ty nejlepší pasteis de nata, košíčky z křupavých vrstev listového těsta, plněné žloutkovým krémem, navrch ožehnutým jako créme brulée. Já sladké moc nemusím, ale po návštěvě rozlehlého muzea už se mi nechtělo nikam jít, tak jsem se prostě postavila do fronty. A vůbec jsem neprohloupila – ty koláčky jsou moc dobré, ale nejlepší byl ten mezinárodní mix lidí, který tam čekal. Starší pár z Finska, cyklista ze Francie, rodina s dětmi z Japonska a já. Nesourodá parta, která by se nikdy jinak nesetkala. Fronta byla dlouhá, my ale dobře naladění, tak jsme si začali povídat směsí různých jazyků, která úplně bez problémů fungovala. Když jsme se dostali na řadu, už jsme o sobě věděli kde co. Všichni jsme si koláčky dali jen tak z papíru rovnou před cukrárnou.

A jaký byl návrat do Prahy? Z práce jsem byla ve stresu hned, jak jsem otevřela počítač. Jenže mi zůstala na jazyku chuť čokolády s likérem, po kterém jsem se tak krásně vznášela, nebo to byla možná ta vůně pasteis – a ty mi pomohly dostat se přes hory e-mailů a moře úkolů. Lisabone – díky!