Kreativec za plotnou
Mám takový cestovní rituál – kupuju si v každé zemi časopis o vaření a už během cest si dělám chutě a těším se, co nového uvařím. Jsem experimentátorka. Vaření je pro mě kreativní činnost, do které se položím jako do pokusu. Hlava mi přepne do jiného módu, jsem soustředěná tak, že občas ani neslyším, když na mě někdo mluví. Experimentovat ale znamená pracovat metodou pokus omyl, a omyly jsou tím pádem nevyhnutelné. Což někdy vede k zajímavým výsledkům. Někdy se to povede podle původního záměru, někdy z toho vyjde něco úplně jiného a občas to skončí v koši. Podle mě je to ale jedno. Každý pokus se počítá a člověk při něm něco zjistí. Tedy ne že by mě to občas nemrzelo…
Vypadalo to na pohled pěkně, ale koláč byl promočený a nedal se skoro nabrat.
Tak třeba jsem chodila po trhu v Utrechtu a viděla jsem ty hory krásně zralého podzimního ovoce. Skladké pečení je pro mě tak trochu terra incognita, země neznámá, jak říkali námořníci. A možná je to lepší, protože se nebojím. Nevěděla jsem totiž, co všechno by se mohlo pokazit. Teď už bohužel začínám tuším obrysy možných karambolů mnohem líp. Koupila jsem rybíz, červený a krásně sladkokyselý, jak to mám ráda. Byla jsem limitovaná kuchyní v půjčeném bytě, kde nebylo skoro žádné vybavení na vaření, natož pak robot nebo šlehač. Tak mi můj věrný přítel Google našel recept na clafoutis. Ten se dělá z řídkého palačinkového těsta, kdyby se do něj dalo víc mouky, byla by to bublanina. Takhle ale zůstane pod ovocem krémový a jí se často ještě teplý. Vypadal báječně a voněl ještě líp. Závada se projevila poměrně záhy: rybíz je po upečení vlhčí než třešně, ze kterých se většinou dělá. A tak postupně rozmočil koláč, na kterém zůstal pevný jen okraj. Byla jsem z toho smutná, vypadalo to totiž krásně a chuť byla taky lahodná, jen ta textura, ach jo. Kdo by chtěl jít rozmočenou buchtu, který ani nejde nabrat z formy. A tak jsme na sebe s koláčem smutně zbytek dne koukali. Bylo mi líto ho vyhodit, konec konců on za to nemohl, že se nepovedl. Přítel si dal skoro jako každý večer do misky vla, holandský pudinkový dezert, který si jen tak nalejete z krabice a jíte lžičkou. Tenhle byl takový speciální mramorovaný a mně ty barvy připomněly ten koláč a vnukly mi nápad. Posuďte sami, jak se mi úplně nový recept povedl. Hned po focení zmizel, tak se evidentně dal i jíst.
Když se koláč proložil vanilkovým vla, vypadalo to skoro jako kdyby to tak bylo původně myšleno:-)
Betonový koláč
Další z mých pečených nehod se stala nedlouho potom, kdy jsem pro změnu koupila hrušky. Našla jsem si recept na koláč, ve kterém je na křehkém těstě vrstva ořechů v karamelu, na nich kakaový krém podobný brownies a na něm si hoví poloviny sladkých hrušek, které se posypané cukrem vybarví dozlatova. Má to být tím pádem vespod křupavé, uprostřed čokoládově vláčné a navrch sladké a šťavnaté od hrušek. Asi by to tak i bylo, jen kdyby trouba, kterou jsem neměla vyzkoušenou, pekla, jak měla. Po vytažení z trouby byl koláč na pohled krásný a chvíli i jedlý, ale po vychladnutí ztuhla čokoládová vrstva do konzistence dobře umíchaného betonu. Nezbývalo mi než se tomu trochu smutně zasmát. Brownies jsem od té doby ale upekla už třikrát, abych si ověřila, jak docílit vláčného, vlhkého středu a křupavého vrchu. Je to alychmie a když otevírám troubu, tak mám pořád ještě pocit jako při otevírání Kinder vajíčka. Nevím, jestli tam bude něco super, co si nechám, nebo blbost, kterou stejně nakonec vyhodím.
Holandské přešlapy
Jsem taky nenapravitelná cestovatelka po obchodech s jídlem, uličky mezi regály jsou pro mě vzrušujícími cestami k objevům. Většina lidí chodí v obchodech najisto a co nejrychleji pro to, co hledají. Já nevím, co hledám, jen vím, že je tam někde určitě něco nového, co neznám. A tak se vydávám na výpravu jako lovec do džungle a odcházím nejspokojenější s nějakým exotickým kusem. Tak třeba naposledy jsem našla v regálu s masem takové úhledné závitky obalené ve slanině, na kterých bylo napsáno holandsky „slavinken“. Google mi to přeložil sice pohotově jako „pěnkavy“, ale to mi bylo samozřejmě úplně nanic. Srdce se mi zatetelilo blahem: to neznám! Šup a už to bylo v košíku. Až doma jsem zjistila, že jsou to válečky mletého vepřového obalené ve slanině, která je po pomalém opékání na pánvi křupavá a směs uvnitř šťavnatá. Tedy měla by být. Ty moje byly na první pokus trochu moc ožehnuté a vevnitř trochu nedodělané, tak jsem některé musela rozkrojit a dopéct. Pěnkav se mi tím pádem na pánvi vylíhnul skoro dvojnásobný počet a vypadli spíš jako kosi, ale co, aspoň budu příště vědět, jak je udělat. Prý je to holandská klasika.
Když jsem se pokoušela o další typické jídlo, myslela jsem si, že na tom nemůžu nic zkazit. Jednalo se totiž o stoofvlees – dlouho dušené hovězí na cibuli, ochucené solí, pepřem, bobkovým listem, tymiánem a silným černým pivem, které se tu tradičně vaří na podzim. Říznost mi dodá lžička ostré hořčice a sladkost rybízový džem. Říkala jsem si, že je to skoro jako pivní guláš, jen bez papriky, tak na tom není co zkazit. Zapnula jsem hlavu na autopilota a právě tam nastala chyba. Krásnou kližku jsem nakrájela na kostky jako na guláš, aby se rovnoměrně uvařila. Jenže tady se maso vaří ve větších kusech a nakonec, když už se úplně rozpadá, tak se natrhá po vláknech. Děti mu tu říkají „drátkové maso“, protože pak tak i vypadá. Jí se třeba s hranolky, jako jsme ho dostali na trhu na zámku Rosendaal, nebo s bramborovou kaší, s chlebem, prostě jak máte chuť. Takže až ho budu dělat příště, už bude taky správně „drátkový“.
Takhle to MÁ vypadat. Delší kousky, které se na vidličce rozpadají. NEMÁ to vypadat jako guláš.
Jak si to uvaříš, tak si to sníš…
Můj přítel tvrdí, že mu chutná všechno, což mi občas pomůže (k lepší náladě po nezdaru) a občas vůbec (když se snažím něco vylepšit). Vaření nás ale baví oba, každého ovšem jinak. Mě baví to dělat, jeho baví se na mě přitom dívat. Cítím na sobě jeho pohled, jako by mě na dálku pohladil. Občas vstane a jde mě políbit, chutnám po tom, co zrovna vařím. A když pak prostírám stůl a servíruju další ze svých experimentů, vím, že si jídlo spolu užijeme. Buď si pochutnáme, nebo se tomu zasmějeme.
0 komentářů