Když je mi smutno

Prší a prší…

Posledních pár dní je prostě hnusně. Prší a prší a nepřestává ani na chvíli. Občas to namrzne. Snažím se na tom najít něco pozitivního, ale občas mi to jde ztuha. Někdy se musím snažit sama. Někdy se naštěstí něco pěkného jako zázrakem nabídne. Tak třeba tuhle na jezeře jezdily kachny po hladině pokryté tenoučkým ledem jako malinké ledoborce. To mi zvedlo náladu, vypadalo to skoro, jako by je to bavilo. Nebo třeba v pondělí, když jsem si po cestě do obchodu všimla, že na kruhových objezdech vykvetly narcisy. Takové ty něžné světle žluté, stojí tam neohroženě v tom dešti a já jsem si říkala, že když to dají, tak já musím taky. Koupila jsem si je i domů (měli tuhle mnoholistou zajímavou odrůdu), ať mi to připomínají.

Zaběhnout si pro dobrou náladu

Taky jsem začala běhat. Kdo mě zná, tak nejspíš tady nasadil takový ten výraz typu „oči mu vypadávají z důlků“. Já a běhat???!!! Jenže před Vánoci mi už i tady v Holandsku zavřeli bazén, kam jsem chodila pravidelně dvakrát týdně plavat. A pohyb mi prostě chybí, i když hodně chodím pěšky a o víkendech se vydáváme hodně ven do přírody i na procházky po městech. Můj muž běhá rád a mně se líbí, jak se pak tváří a cítí – naveně, ale evidentně dobře. Tak jsem mu navrhla, že to zkusím taky. Říkala jsem si, že když zvládnu uplavat a udýchat slušnou dálku bez zastavení, tak by to neměl být problém. No to jsem se sice trochu sekla, ale ještě víc jsem sama sebe překvapila. Tenhle druh pohybu, který jsem nikdy neměla ráda, mi pěkně dobil baterky. Dokonce i když jsme trochu zmokli. Tuhle neděli jsme pro změnu běželi slunečnou, ale mrazivou krajinou, kterou včetně pasoucích se ovcí pokrývala jinovatka. S dechem jsem zápasila jak se dalo (chvílemi nedalo) a vyhrála jsem ve finále sama nad sebou. Je to totiž aspoň v tomhle jako u plavání – nejdřív to bolí a vůbec vás to nebaví, ale pak se to najednou zlomí a jaké zázrakem to jde, a ještě ke všemu je to super. Když už jsme se takhle pěkně unavili, uvařila jsem nám něco, co krásně zahřeje. Třeba japonskou polévku ramen, kterou miluju. Tady v Holandsku je klasické zimní jídlo „stoovflees“ – dušené hovězí na černém pivu, které je plné chutí a nejlepší je aspoň den odleželé. Recept je tady. A k tomu barevný salát s pečenou hruškou a karamelizovanými ořechy, to jsou taky báječné zimní chutě, které zajímavě obmění obyčejný salát.

Jestli máte rádi guláš, tak tohle musíte zkusit. Za mě zatím největší objev z klasické holandské kuchyně.

Úklid jako terapie

Taky jsem se rozhodla, že když je takhle neinspirativní počasí, tak to využiju k inventuře spíže a ledničky. Je to taková hra: místo toho, abych vymýšlela nové recepty a nakupovala, dám si za úkol kreativně zlikvidovat všechno, co už doma mám. Našla jsem tam pár pokladů včetně arašídového másla. To jsem nikdy moc nemusela, zato můj muž si ho jako většina Holanďanů dá moc rád. Tak jsem hledala, co bych z něj mohla udělat, a přišla jsem na zajímavý recept na sladko-slané arašídové cookies s čokoládou. Ta sůl tam způsobí přímo magickou transformaci a udělá s tím stejný zázrak, jaký způsobí krystalky soli v karamelu. Recept je tady. Jestli mi fakt něco dokáže pomoct, když mám splín, tak je to nový recept. Ideálně něco zajímavého, jiného, tak trochu laboratorně-pokusného. Tak jsem těsto rozdělila na tři části a zkusila různý poměr soli a cukru. V receptu najdete ten, který nám chutnal nejvíc.

Venku

Zjistila jsem, že je tady tak vlhký vzduch, že se skoro nemusí zalívat kytky. Místní klima taky proměnilo moje vlasy. Přirozeně se mi vlní, ale v Českém podnebí vypadají za chvíli jako chemlon. Tak si je normálně foukám dorovna. Tady jsem to hlavně v deštivých dnech vzdala, protože když si moje vlasy jen trochu „čichnou“ vzduchu venku, vlny jsou zpátky. Ale úplně jiné, hladké a lesklé. A když je netrápím fénování, tak se nelámou a rostou. Takže beru deštivé dny jako záminku nechat vlasy jen tak být a mám dobrý pocit z toho, že jim to prospívá. No ale těším se stejně na dny, kdy se počasí prostě povede. Tady pár příkladů, ať víte, o čem mluvím. Protože tady když se to povede, tak je to veliká nádhera.

Když se probudím do takového rána, nabije mě to i na dny, kdy je za oknem šedivo a leje.

Tohle je lesopark Corversbos ve měste Hilversum.

Někdy se večer jdeme projít do Amsterdamu. Objevili jsme aplikaci, která nás provádí po ne-turistických místech a vypráví, co je na nich zajímavého. Tenhle večer jsme sice skoro zmrzli, takže to byla hodně svižná procházka, ale pak ten pocit kdy se můžete vrátit domů ke krbu…

Vařím a vařím

Některé dny jsou pěkné bez ohledu na počasí. Třeba tenhle týden jsme slavili výročí, tak jsem nám udělala pečenou šunku v pepřové krustě a k tomu sladké brambory a fazolky obalené ve slanině. Výhoda tohohle jídla je, že se všechno udělá v troubě, stačí jen postupně „přihazovat“ ingredience podle toho, jak dlouho se dělají. No a mě pak zbyl čas na to být prostě v pohodě a užít si to. Další z takových jídel je anglická hospodská klasika „leek pie“ neboli pórkový koláč. Krémová směs pórku, sýra, brambor a kuřecího masa je zapečená pod pokličkou z listového těsta. Provoní celý dům a to já mám na vaření strašně ráda – ten moment, kdy třeba na chvíli odejdete z místnosti a pak se vrátíte a ucítíte to. Nebo když můj Holanďan přijde domů z práce a už ve dveřích volá, že to krásně voní. To jsou chvíle, které úplně pohladí. I když venku leje.

Vonělo to přímo božsky!