Jaro, čas očekávání

Ticho přetím, než to vypukne

Předjaří je pro mě doba zvláštního pnutí. Příroda se probouzí pomalu, slunce už sice pere do holých větví a zažloutlých luk, ale zdánlivě se pořád nic neděje. Ale jen zdánlivě, protože někde vespod a vevnitř už to raší a bublá a dere se to ven. A já to mám na jaře podobně. Jsem ještě tak trochu zlenivělá ze zimy, ale už mě to někam táhne, chce se mi něco změnit, ale pořádně ještě nevím co. Zkrátka nemám stání a v hlavě se mi líhnou všelijaké nápady. Všímám si nových věcí, nebo si spíš jinak všímám těch starých. Tak třeba slupky. Pořád vařím, tak pořád něco loupám. Začalo mi do toho svítit takové to jarní zlaté slunce a já jsem si všimla, že jsou vlastně krásné. Tak jsem je začala fotit a některé se mi líbí tak, že si je plánuju dát jako obrazy do nové kuchyně.

Můj dům, můj hrad

V březnu se totiž budeme stěhovat. Mám tím pádem postaráno o to, čemu novému se budu letošní jaro věnovat. Krásný byt plný slunce je ve městě Amstelveen na řece Amstel, které je vmáčknuté mezi Amsterdam, jeho největší lesopark Het Amsterdamse Bos a letiště Schiphol. A víc holandské už to asi být nemůže, protože z oken budeme mít výhled na krásný větrný mlýn z roku 1627. Mouku si v něm sice už dát umlít nemůžu, ale je v něm dnes vyhlášená luxusní restaurace. Doufám, že se do ní někdy budeme moct dojít najíst. Už se ale těším na to, jak se po nějaké době už budu znát s řezníkem za rohem, s paní, co prodává květiny a s prodavači z francouzské pekárny, která musí být senzační, že je před ní nonstop fronta. Tak prohlížíme časopisy o bydlení a vybíráme po večerech nábytek. Je to trochu komplikované tím, že jsou obchody s nábytkem a interiérovým designem zavřené, ale co, prostě to budeme muset risknout. A na něco se snad budeme moct i podívat, protože nizozemská vláda oznámila otevření obchodů pro individuální zákazníky po předchozí rezervaci návštěvy. Takže moc dobře vím, že si vůbec nemáme na co stěžovat. Můžeme navíc bez omezení ven, a taky toho využíváme, jak se dá.

Minulý víkend jsme se vydali do oblasti zarostlých písečných dun u moře u města Noordwijk. Je to zvláštní krajina, která mi připomíná africkou savanu. Dlouhá žlutá tráva vlaje ve větru a mezi stromy, rozesetými mezi dunami, se procházejí velká stáda daňků. Občas přijdete k jezírku, kolem kterého je plno stop, jak tam chodí zvěř pít. Tahle část Nizozemí, pás, který se táhne podél moře několik desítek kilometrů, mě uhranul svojí zvláštní klidnou krásou.

Probuzení

Mezi zažloutlou trávou už jasně prosvítá taková ta krásná jarní zelená, úplně světlá a šťavnatá. Jako mávnutím proutku se všude začaly objevovat koberce jarních květin. Derou se ze země pod suchými listy na kraji lesa, jsou vidět na kraji cest a silnic, provázejí mě po hrázi vodního kanálu, když jedu na kole na trh do městečka.

Jídlo po výletě

Krásné jarní dny nás pořádně rozpohybovaly, a tak se tomu snažím přizpůsobit i jídlo. Není to zas tak těžké – když se dívám na ty jarní barvy, tak mě napadají recepty jeden za druhým a čerstvé ingredience mi na trhu skoro samy skáčou do košíku. Tak třeba jsem nám udělala kuřátko s bylinkovo-česnekovým máslem a k tomu zapečenou zeleninu s bramborami. Kuře už bylo hotové, než jsme vyrazili na výlet, zelenina připravená a naskládaná do zapékací mísy. Když jsme se vrátili, šoupla jsem do trouby obojí: kuře kvůli kůrčičce, zeleninu k zapečení. Ideální jídlo po procházce dunami ve svižném tempu.

Stehna kukuřičného kuřete jsem ochutila spoustou bylinek, česnekem, máslem a citronem.

Upekla jsem s ním celou hlavu česneku, kterou jsem pak použila na šťávu k servírování.

Připraveno do trouby.

Zapečeno s parmezánem, který zeleninu dochutí i osolí.

Líhne se to

Jaro mi připadá jako svinutá pružina, která jen čeká na to, až bude moct vyskočit. Já už začínám tušit obrysy toho, kam mě letos vystřelí. Nové město, nový byt, nový nábytek, nový trh, noví sousedi… Když jsem udělala krok do neznáma a přestěhovala se do cizí země, tušila jsem, že to bude období plné změn. Jen jsem nevěděla, že jich bude tolik a že se během toho procesu tolik změním i já. Nebo že se toho tolik o sobě dozvím. Moje cesta pokračuje. Jen už na ní nejsem sama.