Jak přežít změny

Konec cest sem a tam

Nebudu vám nic nalhávat – změna vždycky trochu bolí, i když je k lepšímu. Tak třeba já jsem se po čtyřicítce zamilovala a přestěhovala do Holandska. Přiměl mě k tomu i koronavirový bláznivý rok 2020, který zatnul tipec bezstarostnému přeskakování z jednoho evropského města do druhého. Letiště byla čím dál smutnější, člověk se začal bát zakašlat si v letadle, aby se k němu bleskově neotočily všechny hlavy okolo. Při jedné takové cestě, kdy jsem vystoupila v Praze a na letišti v časnou večerní hodinu nečekal ani jeden taxík, jsem se rozhodla. Konec hopsání ze země do země, je čas na chvíli se někde usadit. Výjimečné situace mají zvláštní moc: pomůžou vám urychlit a zjednodušit rozhodování. Měla jsem zhruba představu o tom, kolik věcí se mi může vejít do auta. Tak jsem začala třídit: ty zůstaneš v Praze, tebe budu potřebovat v novém domově. Osm hodin cesty (díky ti Německo za neomezenou rychlost na dálnici!) a byla jsem v Holandsku. Tím to ale teprve začalo.

Větrné mlýny tu potkáte na každém kroku, mnohé z nich ještě funkční. Fouká tu často a občas hodně silně, tak už chápu, proč má většina Holanďanek vlasy nakrátko.

Všudypřítomná voda mi vyhovuje – je to můj živel.

Ahoj labutě!

Můj přítel prodával dům, takže jsme oba věděli, že v něm zůstáváme jen na chvíli. Neměli jsme zatím žádný jiný, takže trochu stres. Nakonec to jako mezi námi byla láska na první pohled. Původně jsme sice hledali byt ve městě, ideálně v historickém centru, kde bych mohla vysedávat po kavárnách a psát, chodit pěšky na nákupy, na trh a tak vůbec mít pocit, že nejsem při práci z domova pořád sama. Jenže jak už jsem zjistila předtím, život je plný překvapení. A tak jsme se nakonec jeli podívat i na jeden dům na venkově, u jezera na kraji Amsterdamu, kousek od malebného městečka s cihlovými domy a kanály mezi nimi. Okouzlil nás pohled na vodu, která začíná dva metry od francouzského okna obývacího pokoje a to, že dům je celé dny plný slunce. Připočtěte k tomu bílé a černé labutě, které vám nonšalantně proplouvají pod okny, a bylo rozhodnuto.

Schovávám si v kuchyni suchý chleba, abych měla vzácnou návštěvu čím přivítat.

Rána jsou tu nádherná – díky odrazu ve vodě dvojnásobně.

Stejné a jiné zároveň

Můj přítel se udiveně smál, když viděl, jak z auta tahám tašky a tašky s vybavením do kuchyně, které jsem si přivezla z Prahy. Protože nádobí mají v Holandsku taky, žejo. To je sice pravda, ale pro mě to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí. Ať jsem v jakékoliv kuchyni, tak beru do ruky svoje věci, na které jsem zvyklá. Vím, že můj keramický pekáč s pokličkou od značky Emile Henry doručí přesně tu křupavou kůrčičku na kuřeti, kterou chci. Kuchyňský robot odvede práci přesně tak, jak od něj očekávám. A když na stole trůní moje mísa na salát, jsem prostě doma. Maličkosti, které dělají domov – není to totiž místo, ale pocit.

Nejvíc matoucí je pro mě při zvykání si na život v nové zemi to, že se věci zdají zdánlivě stejné, ale pak se začnou objevovat drobné odchylky, které mě spolehlivě dokážou rozhodit. Jako třeba že se tu všude dá platit kartou, což je normální, ale ne tou mojí! Mám Mastercard, ale tady je standard Maestro. Takže smůla, musím u sebe nosit zase hotovost. A pro případ, že se dá v obchodě platit jen bezhotovostně, tak i kartu mého přítele.

Na kole to mám 10 minut do městečka, tak už jezdím jako Holanďanka s košíkem vepředu na trh.

Tihle dva se tu pasou každý den, občas mi to nedá nezastavit.

Kdo říká, že holanská krajina je nudná, tak se zatraceně plete.

Vražda špenátem

Další věc, která je tu jinak, je spíš úsměvná. Oznámila jsem svému příteli, že udělám k večeři špenátové lasagne. Další den si je může vzít do práce a ohřát. Podíval se na mě tak, jako by měl obavu, jestli jsem se nezbláznila. Při následně debatě jsem zjistila, že Holanďani jsou přesvědčení, že špenát se nesmí ohřívat, protože se tím uvolňují karcinogenní látky – jaké a jak přesně vám nikdo nepoví, ale to přece ví každý, že se špenát neohřívá, ne? Věnovala jsem tomu několik hodin fascinujícího průzkumu na internetu a zjistila jsem, že je to mýtus, který se tady a v přilehlé části Německa rozšířil v době, kdy dnešní babičky byly mladé. Ty to pak jako vzorné hospodyně předaly dál, a tak se to tady traduje dodnes. Co na tom, že tu výrobci špenátu na obalech svorně a výslovně uvádějí, že vás ohřátý špenát nezabije. Tady se prostě neohřívá. Kroutíte nad tím hlavou? No – každá země má něco. Asi jste slyšeli pro změnu od svojí babičky nebo maminky o tom, jak se na třešně nesmí pít mléko, jinak vám to způsobí strašlivě ukrutné střevní problémy. Zajímavé je, že o tom třeba tady v Holandsku, ve Francii, v Anglii a nejspíš i nikde jinde nikdy neslyšeli, a tak si celý život dopřávají mléčné koktejly s čerstvými třešněmi, jí je se smetanou zasněžené moučkovým cukrem a najdete je v celé řadě nepečených letních tvarohových dezertů. Kombinaci mléčných výrobků a čerstvého ovoce zkrátka považují za lahodnou a zcela bezpečnou a jejich letitá zkušenost naznačuje, že tomu tak i je. A jestli se vám to nezdá, tak jste na tom stejně jako Holanďani, co neohřívají špenát. Prostě mamince se věří a basta. Já jsem mému příteli taky nakonec špenátové lasagne druhý den do práce nedala, aby si jeho kolegové nemysleli, že se ho chci zbavit. Ohřála jsem je a spokojeně snědla k obědu já.

Šlápnout do pedálů

Na spoustu věcí se dá naopak zvyknout rychle, ale stejně vás nepřestanou udivovat. Třeba jako na fakt, že na trhu ve městečku s deseti tisíci obyvateli má zelinář na stánku na trhu 14 odrůd brambor. Taky na to, že květiny jsou tu tak krásné a levné, že lituji, že náš dům nemá víc místností, které bych jimi mohla zaplavit. Nebo třeba na to, že když jsem vylezla z místního bazénu, přišla ke mně starší paní plavčice jen tak mě přivítat, protože mě tam viděla poprvé. Pochválila mi taky můj styl plavání s tím, že se na mě při tom moc pěkně dívá. To pak máte pocit, jako by před vámi rozvinuli červený koberec. Tak se usmívám zpátky na každého a děkuju za všechno. Hlavně svému příteli za to, že je, protože on je teď mým novým domovem, ať jsme kdekoliv.

Holanďani jezdí všude a pořád na kole, tak už si taky zvykám. Když je krásný den jako dneska a já jedu s košíkem pro voňavý čerstvý chleba, tak se cítím báječně. Míjím pasoucí se krávy, koně, poníky a ovce. Přejedu můstek přes vodní kanál, kterým je obkroužené staré centrum, a jsem v pekárně. A k té bolesti ze změn: z té nenadálé cyklistiky mě zatím bolí pozadí, ale to se časem poddá. Jako to ostatní.

Ovce tu najdete na každé louce. Je krásné, že krajinu nehyzdí dráty elektrického vedení (všechno je pod zemí) ani ploty (každé políčko je ohraničené příkopem s vodou).