Stěhovaví ptáci
Na konci března jsme se – snad už finálně – přestěhovali. Zakotvili jsme ve městě Amstelveen, což jsou jednoduše řečeno takové pražské Nebušice. Je to krásné městečko, které to má blízko k hlavnímu městu i k letišti, je tu mezinárodní škola a bydlí tu spousta expatů. Taky sousedí s Amsterdamskou „stromovkou“, krásným starým lesoparkem, protkaným vodními kanály s jezírky. Po všem tom zabalování a převážení a vybalování a uklízení a přebírání zásilek z obchodů s nábytkem tu konečně sedím u stolu v kuchyni a píšu. Za okny stojí větrný mlýn, to kdybych si náhodou nebyla jistá, do jaké země jsem se to přestěhovala. Venku se udělalo místo jara rovnou léto (včera bylo 23 stupňů), rozkvetly nejdřív třešně, pak magnólie a někdy mezi tím petrklíče, hyacinty, narcisy a tulipány. Tak jsem se začala vydávat na průzkum okolí.
Neumím jezdit na kole
Ne že bych neuměla na kolo sednout a jet – o tom to vážně není. Zjistila jsem ale, že neumím jezdit na kole v zemi, která má pro cyklisty tolik předností a výhod, že vlastně nevím, co s tím. V Nizozemí jsou skoro všude cyklostezky, které vedou úplně mimo silnice, a když je křižují, mají vlastní semafory, přejezdy a značení. Všichni tu očividně jezdí od malička, je úplně normální, že i malé děti jezdí denně za každého počasí do školy na kole. Což ale znamená, že na kole jsou všichni jako doma, jezdí rychle, nelelkujou a nepotřebujou studovat, kde se komu a jak dává přednost. To je pro mě jako pro přinejlepším vlažného cyklistu trochu děsivé, všichni včetně důchodců jedou rychleji než já, vyhýbají se na poslední chvíli a předjíždějí se. Řídím se ale pravidlem Když chceš s vlky žíti, musíš s nimi výti. Takže kromě toho, že už jsem se naučila dost slušně holandsky, umím jíst slanečky jako profík a vím, co je vla, jezdím i na kole.
Vydala jsem se z nového domova do Amsterdamu, byla jsem zvědavá, jak dlouho to na kole trvá. Jela jsem svým turistickým tempem, při kterém jsem měla dost času na prohlídku okolí a taky na dešifrování toho, jak a kudy pokračovat dál. Zapomněla jsem totiž zmínit, že cyklostezky jsou tu perfektně značené. Za chvíli jsem projela Amstelveen a vjela do Amsterdamu, přímo do olympijské čtvrti s krásnou funkcionalistickou architekturou, která je upomínkou na olympiádu z roku 1928. Za rovnou půlhodinu jsem už seděla ve Vondelsparku, nádherném parku v centru města, na jehož konci je Muzejní náměstí se slavným Rijksmuseum. Sedla jsem si na lavičku a dívala se na to, jak se na trávě sluní spousta lidí, jí sendviče, čtou si a popíjejí kafe z kelímku. Na jezírkách plavaly kachničky a jiné si na břehu načechrávaly peříčka. Občas mám pocit, že se musím štípnout, abych uvěřila, že se mi to nezdá, že jsem se vážně přestěhovala a že tady teď žiju. Ale štípnout jsem se nemusela, protože když jsem se zvedla z lavičky, tak mě pořádně bolelo z jízdy na kole pozadí, což mě dost solidně vrátilo do reality. Čekala mě totiž ještě cesta zpátky:-)
Třešňový háj
Jeden takový teplý večer jsme sedli na kola a vydali se do „stromovky“ – dočetli jsme se totiž, že je tam zrovna v plné kráse rozkvetlý třešňový háj. Množství lidí proudících tam i zpátky i počet kol zaparkovaných před vchodem napovídal, že jsme tam přesně v ten správný moment. Stromy jsou vysazené v soustředných kruzích a uprostřed jsou do kruhu uspořádané kamenné bloky, které slouží jako lavičky. Tak jsme si sedli a užívali si jako všichni ostatní prostě jen tak tu krásu. Modré nebe, nežně bílo-růžové květy, větve pohupující se v mírném větru. Drželi jsme se za ruce, občas se na sebe podívali a vůbec nepotřebovali mluvit. Byli jsme doma.
0 komentářů