Holandské Velikonoce

Rovnýma nohama

Kdo tvrdí, že byl úplně v klidu, když se měl setkat s rodiči svého přítele, tak podle mě pěkně kecá. A je úplně fuk, jestli je vám dvacet nebo dvakrát tolik. Dlouho jsme k nim nemohli kvůli koroně, protože jsme nic nechtěli riskovat a oni taky ne. Tak jsme se znali jen tak nadálku, po telefonu, ze zamávání od auta ke dvěřím. Věděli samozřejmě všechno o našem stěhování, vytváření společného domova i o tom, že jsem se přestěhovala už nastálo. Když ale přišel den D a ohlásili se po očkování na návštěvu, tak jsem měla srdce v krku a mezi jednou a třetí ráno jsem přemítala, jak je pohostím, co si vezmu na sebe… no asi si to dovedete představit.

Přijeli jednu neděli v 11 a už z okna jsem viděla, že nesou krásnou kytici. Já jsem půl hodiny předtím vytáhla z trouby obzvlášť povedený quiche s čerstvým holandským chřestem, tak jsem se cítila docela pevná v kramflecích. Najednou tu byli, dívali se na zařízení našeho bytu, pili kafe a pochutnávali si na tom, co jsem upekla. Vlastně si ani pořádně nedokážu vzpomenout, o čem jsme se bavili. Najednou byla jedna hodina a zvedali se, že pojedou domů. A bylo to super, protože už jsem zvládla absolvovat skoro celou konverzaci v nizozemštině (osude, děkuju ti zpětně za všechny ty roky němčiny, kterou jsem nenáviděla!) Taky se ukázalo, že rodiče jsou prostě moc fajn, připadalo mi, jako bychom se znali už mnohem delší dobu.

Velikonoční snídaně

Když jsme dostali pozvání na Velikonoce, tak už jsem tak trochu věděla, co čekat. V Nizozemí se tradičně schází celá rodina na velkou pozdní snídani – Paasontbijt. Je to vlastně velikonočně laděný brunch, při kterém na stole nechybí vejce na všechny možné způsoby a k tomu třeba slavnostní marcipánem plněná štola, slepičí polévka a čokoládová vajíčka. Je zvláštní, jak uklidňujícím způsobem na člověka působí tradice. Holandské nebo české – Velikonoce jsou prostě svátkem jara a rodiny a ustálených zvyků. Ještě neznám moc ty místní, tak jsem se naplno pustila do těch českých. Koupila jsem bílá vejce a za pomoci špendlíku zabodnutého v tužce jsem je ozdobila rozpuštěným voskem. Nesehnala jsem tu barvy na vejce, tak jsem použila červené zelí, kurkumu a červenou řepu a výsledek nebyl špatný. Zelenou jsem zkusila nejdřív docílit špenátem a bazalkou, ale tahle kombinace dá jen takovou bledě zelenou barvu, která se mi nelíbila. Nechala jsem vejce v lednici barvit přes noc a povedlo se – přírodní barvy jim dají krásně nedokonalý vzhled, který mám moc ráda.

Vejce v hlavní roli

To bych ale nebyla já, abych to „nehodila nahoru vo štok“, tak jsem upekla jarní variantu mého (našeho) oblíbeného hvězdného chleba. Použila jsem do něj šunku, směs sýrů (gouda, gruyere a parmazán) a plno pórku, jarní cibulky a hladkolisté petrželky. Když jsem dávala chleba péct, tak jsem doprostřed postavila zapékací misku plnou vody, aby se tam udělala prohlubeň na vajíčka. No a s tímhle čerstvě z trouby vytaženým chlebem jsem jela na návštěvu. Přijel ještě mladší bratr mého Holanďana s dcerami a byla to moc příjemná snídaně, u které jsme se najedli a zasmáli a hlavně si příjemně popovídali. Jeli jsme rovnou odtud vyzvednout moje nové kolo, k čemuž jsme si půjčili dodávku. Takže jsme se později odpoledne vrátili ještě jednou a zůstali na další příjemné posezení u kafe.

Rodina

Když jsme se vraceli domů, měla jsem problém udržet otevřené oči. Najednou to na mě padlo, to vypětí, jestli to všechno dobře dopadne… prostě mi došlo, jak moc jsem vděčná za to, že jsem mohla Velikonoce strávit s rodinou, mezi lidmi, kteří se mají rádi a nemají problém si to dát najevo. Měla jsem těch změn za uplynulý půlrok strašně moc a tohle byl pocit, jako když se loď vrací do přístavu – abych použila správné mořeplavecké přirovnání. A tak jsem se samou radostí a úlevou rozplakala, a byly to slzy štěstí.

Velikonoce by měly být oslavou nových začátků – doufám, že tenhle byl dobrý. Cítím to.