Jeden univerzální recept na lásku neexistuje. O to víc si ho musíme hledat každý sám: recept na lásku k životu, k jídlu, k druhým – a hlavně sami k sobě. Tohle je moje cesta.
Minulé léto jsem se vydala na cestu úplně speciální – svatební. Ta nás zavedla do Rakouska, Itálie, Švýcarska, Francie, Německa a Lucemburska. Takže když venku prší a je zima, mám si v hlavě co přehrávat. Jedním z krásných míst, na kterém jsme se při putování Evropou zastavili, bylo italské jezero Como…
Každý občas potřebujeme vidět světlo na konci tunelu. Nebo alespoň tušit, že tam někde je. A že když to ještě chvilku vydržíme, tak ho uvidíme. V takové chvíli mi pomáhá, když si říkám, že každý takový temný den je vlastně krokem, kterým jsem blíž k tomu, kdy zas bude dobře…
Montréal znamená doslova Královská hora. Tyčí se nad městem a nabízí úchvatný výhled na centrum i mohutnou řeku svatého Vavřince. Ta propojuje oceán a první z řetězce Velkých kanadských jezer – Ontario. Je to druhé největší kanadské město a je téměř dvakrát tak velké jako Praha. Mluví se v něm převážně francouzsky a pokud milujete Paříž jako já, tak je jí to asi to nejpodobnější, co můžete na americkém kontinentu najít…
Jednou jsme se takhle po cestě z výletu náhodně zastavili v obchodě s elektronikou na severním okraji Amsterdamu. Když jsme procházeli nákupním centrem, poskočilo mi srdce radostí: asijský supermarket! A ne nějaký mrňous, ale přímo obří obchod.
Některé cesty se točí kolem nějaké vysněné destinace – já třeba toužím podívat se jednou do Japonska a procestovat ho celé od severu k jihu. Ale pak jsou jiné cesty, u kterých není důležité kam, ale zato s kým a proč. O téhle cestě to platí dvojnásob. Protože to byla cesta předsvatební (proč), na kterou bych s tím jediným a správným (s kým) jela v podstatě kamkoliv (kam)…
dyž se řekne cestování v létě, vybaví se mi trhy u moře, ve vesnicích mezi kopci i na náměstích starobylých měst, rozpálených sluncem. Jedna barva jim vládne všem: červená. Je jí všude nespočet odstínů, od růžovo-červených ředkviček až po tmavě rudé višně. A mezi nimi se pak vyjímají na pultech farmářských stánků všechna ta rajčata, papriky, jablka, melouny, jahody… Všechno je krásně zralé a šťavnaté a přímo vybízí k tomu, abyste tyhle červené chutě přenesli i na svůj talíř.
Byl začátek prosince a já jsem letěla do Stockholmu na pracovní pohovor. Všude bylo plno sněhu a město vypadalo jako reklama na Vánoce – ne ty kýčovité americké, ale takové ty přírodní, ladovské. Jehličnany se klonily k zemi pod tíhou sněhové nadílky a slabé zimní slunce se zrcadlilo na zamrzlých vodních plochách. A tak jsem se nechala unášet rychlovlakem Arlanda Express, který vás za pár minut z letiště dopraví do centra, a snila jsem o tom, že bych v tomhle městě mohla někdy pracovat…
Byla neděle, tak jsme dopoledne vyrazili na kole do muzea a večer jsme zašli do restaurace. Jak obyčejně tahle věta zní. Nebo vlastně jak obyčejně spoustu let zněla: prostě hezká neděle, projížďka na kole, trochu té kultury a večer pak nějaká pochoutka v oblíbeném podniku…
Když jsem vyrůstala, byla brambora prostě brambora – hnědo-šedá hrouda, ještě umazaná od hlíny. Maximálně jste si tak před Vánoci v zelenině vystáli frontu na podpultovku: lojovité rohlíčkové brambory na salát…