Se šampaňským v ruce vypadá všechno líp…
Přijela jsem v létě do Alp s autem plným věcí na sebe i na vaření a s plánem, jak se pustím do objevování ingrediencí a jídel Horního Rakouska. Celkem jedenáctkrát jsem s rukama plnýma věcí vyšla do druhého patra. Když už byly konečně všechny přepravky a tašky a kufry a batohy nahoře v apartmánu, tak jsem se netěšila na nic jiného, než že si dám sprchu a skleničku šampaňského. Shodila jsem ze sebe rychle všechny věci, otočila kohoutkem ve sprše… a nic. Zařvala jsem velmi hlasitou a vulgární nadávku, kterou dlaždičky v koupelně vylepšily ozvěnou. Ne že by se tím něco změnilo, ale udělalo se mi líp. Tak jsem zvedla telefon a začala nahánět kohokoliv, kdo by mi mohl pomoct. V domě se šesti apartmány jsem byla totiž úplně sama.
Plán bitvy
Když už jsem vyzkoušela všechny rady, které jsem po telefonu dostávala, a pořád nic, bublalo to ve mně jako v papiňáku. Po nekonečné hodině čím dál temnějšího zoufalství se ukázalo, že ten, kdo tam byl naposledy přede mnou, zavřel hlavní přívod vody. Přesně ten, na který upozorňuje cedule, že se zavírat nemá. Vletěla jsem do sprchy jako střela a ještě omotaná v ručníku jsem si pak sedla na terasu. Hodina zoufalství se ukázala jako přínosná – krásně se mi zatím vychladila láhev šampaňského. Bublinky pomalu stoupaly k hladině, přes vrcholky hor pluly mraky, v dálce byly slyšet zvonce pasoucích se krav a já jsem konečně začínala cítit ten klid, kvůli kterému jsem přijela. Začala jsem plánovat, jak se poperu s úkolem, který jsem si dala: vypravit se ke kořenům alpské kuchyně. A protože se sklenkou šampaňského jde tak nějak všechno líp, rozhodla jsem se to taky nekomplikovat: pojedu zítra na trh a tam se prostě budu ptát. V Rakousku jsem chodila rok na střední školu a dodnes když promluvím německy, mám hornorakouský přízvuk. Takže jako doma.
Sekaná musí být
Jednu věc jsem si nemohla odpustit, bez ní by se prostě pobyt v Rakousku nemohl považovat za oficiálně zahájený: teplou sekanou s bramborovým salátem. Dá se tu koupit skoro všude, dají vám ji buď do rozkrojené žemle kaiserky, nebo když si ji chcete vzít domů, tak vám ji zabalí do alobalu. K tomu dvacet deka rakouského bramborového salátu s kyselými okurkami. Paráda
Jak jsem potkal(a) ryby
Když se řekne Alpy, asi si málokdo vybaví na první dobrou ryby. Člověk má většinou představu zkreslenou jídly, která vám naservírují v lyžařské velkovýkrmně na svahu. Má to k tradiční rakouské horské kuchyni asi tak daleko, jako burger z McDonald’s k domácímu burgeru z prvotřídního býka, udělanému na grilu s dřevěným uhlím. Ryby jsou v Rakousku skvělé, protože jsou tu krásně čisté potoky a řeky, kde se daří pstruhům a dalším rybám, které mají rády pohyb. U jedné takové říčky u městečka Spital am Pyhrn je rodinné pstruhařství, kde se můžete stavit pro rybu tak čerstvou, jak to jen jde. Tak jsem přesně to udělala a koupila si pstruha lososovitého, kterého mi přímo před očima vytáhli z vody. Chtěla jsem nechat vyniknout jeho delikátní chuť, tak jsem si ho udělala jen tak na pánvi s máslem a bylinkami, k tomu pečené brambory s tvarohem a koprem.
Takhle podle mě chutná léto. Na trhu jsem koupila krásná rajčata, měli různé druhy, tak jsem vzala všechny. Brambory byly maličké a žluté a měly takovou tu krásnou tenoučkou slupku, která se v troubě opeče do křupava. Pár vloček soli na rybu a Guten Appetit! K tomu studené veltlínské zelené, které tady v Rakousku opravdu umí.
Kytice rovnou z louky
Kdo mě zná tak ví, že miluju kytky všeho druhu. Na stole mám vždycky kytici něčeho, co zrovna kvete, a tak jsem se i tady vypravila na louku za domem, abych si odnesla trochu té krásy. Když jsem postavila vázu na stůl, cítila jsem se tu konečně jako doma.
0 komentářů