Konce jsou začátky
2020 měl být rok, kdy jsem si chtěla splnit svoje sny. Cestovat na jaře po jihu Francie, spát v krásných venkovských zámcích a na olivových farmách, chodit s větrem ve vlasech po vinicích a ochutnávat, v co se péčí vinaře proměnily loňské hrozny… Pak se zastavit v malé restauraci, kde jsou na poledním menu jen tři jídla, a řešit strašlivé dilema co si dát, protože jedna možnost je lepší než druhá… A v červenci do Ameriky, na letní kurz na Harvardu, kam mě v lednu přijali. Nemohla jsem se dočkat. Když už bych tam byla, přeletěla bych kontinent do Vancouveru a navštívila bratrance ve Whistleru. Zdálo se mi, že lepší plány na letošní rok už nemůžu mít. Stihla jsem ještě v lednu vyrazit do Paříže na svoje narozeniny – a pak moje plány popadaly jako domeček z karet.
Cestovatelky u plotny
Zavřené doma jsme ale spolu s mojí mamkou a sestrou cestovaly dál díky jídlům, která jsme vařily. Vyladila jsem recept na tenoučkou a zároveň nadýchanou pizzu explodující chutěmi moře a slunce, kvůli které jsem se vloni vypravila do Neapole. Moje sestra nás díky rozpadajícím se šťavnatým žebírkům se salátem cole slaw a domácími hranolky s lehkostí přenesla do Kentucky. A cestovaly jsme dokonce i v čase – to když mamka upekla rodinný poklad: babiččin recept na králíka na celeru a slanině. Ten provoní celý dům tak, že se psi i lidi stahují do kuchyně a se zasněným výrazem se dívají do trouby jako na televizi. A pak langoše jako od Balatonu, pražma na grilu jako z moře u Sicílie, další den kořeněné jehněčí přímo z Maroka a paštička s portským a ořechy rovnou z Francie, čerstvé sardinky na opečeném chlebu s rajčaty, které nám tak chutnaly na Madeiře… tisíce kilometrů, a to všechno v jedné kuchyni.
Sbohem olivový oleji, Grüss Gott máslo!
Kvůli plánovanému studiu jsem si vyprázdnila na léto pracovní kalendář, tak jsem dostala nápad. Jakmile se otevřely hranice, už jsem seděla v autě a jela do Horního Rakouska do malé vesničky vysoko v Alpách. Místo zrušeného Harvardu jsem se totiž rozhodla doplnit si vzdělání v oboru rakouská venkovská kuchyně. Nekonalo se tak žádné cestování po Americe, ale vyrazila jsem na farmy s kravami, kozami, ovcemi i drůbeží, do pstruhařství a za výrobci medu a samozřejmě na venkovské trhy, kde stánky přetékají nádherně čerstvým ovocem a zeleninou. Nachodila jsem desítky kilometrů po horách a ochutnala spoustu místních specialit. Skoupila všechny regionální kuchařky a časopisy o vaření. Povídala si s místními a vyptávala se. A vařila a jedla a fotila jako o závod. Rakouská kuchyně mě dostala svojí čerstvostí a jednoduchostí, úctou k přírodě a ke kvalitním ingrediencím, kterými se nikdy neplýtvá.
Říká se, že láska prochází žaludkem. V tom případě jsem se vydala za hledáním těch nejlepších receptů na lásku. K jídlu, životu, druhým a taky k sobě. A to jsem ještě nevěděla, že tu opravdovou najdu po cestě. A že mě zavede do zahraničí znovu, tentokrát zdá se natrvalo.
0 komentářů